Novoměstský kurýr - Nové Město nad Metují

NEJBLIŽŠÍ OBCE NOVÉHO MĚSTA NAD METUJÍ Z POHLEDU ROKU 1939 - druhá část.

Text pochází z knihy "Nové Město a okolí" z roku cca 1939. Styl a pravopis nebyl přizpůsoben.

Uvedené obce - včetně těch, které byly uvedeny v první části - byly tehdy součástí okresu Nové Město nad Metují.

Bolehošť.

Uprostřed cesty z Týniště do Opočna leží dlouhá ves, ukrytá pod táhlým kopcem Křivinou. Skládá se ze tří částí: Bolehoště, osady Lipin a Lhoty Bolehošťské, která se roku 1924 osamostatnila.
Vzhledem a výstavností se může Bolehošť směle rovnati nejlepším obcím na okrese. Již svou polohou dobývá si čestného místa mezi okolními vesnicemi. Na severovýchodě chrání ji les Sádka, na východě Křivina s Jírovstvím, na jihu Mlaka a částečně Bory, které na západní straně se táhnou až k Tře-bechovicům. Pouze na severu je menší háj Chropotín, podél něhož běží železnice k Opočnu.
Původ Bolehoště se datuje ze 14. století. Jako jinde, i zde byla založena nejprve tvrz, kolem níž se budovala jiná stavení. Stála asi na místě dnešního čp. 23, kde se dosud říká "Na Turyni", ač jiní kladou tam byv. pohřebiště. Jejím zakladatelem byl Slovan Bolehošč, podle něhož dostala ves svůj název. Jménem tím se označoval, podle lidové etymologie, zeman, jejž "bolí hosté", t. j. špatný hostitel.
Držitelé Bolehoště byli z rodu Žampachů, který se rozdělil na dvě větve: Koldů a Hložků, již měli ve svém znaku lovci trubku ve 'Stříbrném poli. R. 1404 sídlil v Bolehošti Jan Želenec z Bolehoště a Bůžek z Přepych, jinak z Bolehoště, jenž se stal praotcem větve Hložků. Za něho zpustla dosavadní tvrz Turyn, neboť se přestěhoval do nové, jež stála na nynějším pozemku p. Rolla; valy z ní zůstaly až do r. 1926.
Mikeš Hložek sloužil též svému strýci - známém lupiči - Koldovi Janu ze Žampachů. Proto se proti němu vypravil hradecký hejtman Jetřich z Miletínka, který se svým vojskem Bolehoště dobyl, ale ponechal ji dosavadnímu majiteli. Jan a Mikuláš Hložkovi prodali r. 1511 Bolehošť Tristramovi z Bar-chova a ten před r. 1516 Mikuláši Trčkovi z Lípy. Vilém Trčka, stav se pánem na Opočně, připojil k němu Bolehošť a Lhotu Bolehošťskou, zvanou dříve Lhotka pod Křivinou, jež dříve patřila k hradu litickému.
Za reformace se celá obec hlásila k protestantismu. R. 1598 měla 24 obyvatele, kteří obdělávali 16 lánů l prut (1500 korců) a platili 30 kop 42 groše 6 den. daní. Evangelické vyznání se drželo v obci velmi dlouho, přes hrozné pronásledování jezuitské v době proti-reformační. R. 1650 měla Bolehošť již 301 duši, z toho 5 katol., 167 nadějných na obrácení, 129 beznadějných. Později je však zmínka, že k církvi katolické přestoupili z Bolehoště 62 muži a 62 ženy, ze Lhoty Bolehošťské 11 mužů a 8 žen.
Ve válkách švédských, kdy Bolehošť zažila dvojí přepadení, utrpěla škod za 1852 zl. 60 kr. Za vlády Marie Terezie se vystěhovalo do Pruska z Bolehoště a ze Lhoty Bolehošť-ské 6 rodin.
Dnešní Bolehošť s osadou Lipinami a Lhota Bolehošťská mají skoro 1000 obyvatel ve 224 číslech. Nadmořská výška je 258 m. Katastrální výměr činí 1270 ha, lesy revíru Bolehošť, patřící Colloredo-Mansfeldovi, mají 1462 ha 74 a. V obou obcích je zavedeno elektrické osvětlení.
Nejvýznačnější budovou v obci je škola, zřízená již r. 1816. Nynější budova, postavená r. 1864, přestavěná r. 1884 a naposled v r. 1914, patří mezi nejlepší v okolí. R. 1926 byla v této budově založena lidová hospodářská škola, r. 1839 mateřská školka. Dále je obecní dům, kde je pošta, obecní úřad, kampelička, hostinec a trafika; ve Lhotě Bolehošťské byv. lov. zámeček s vlašskou střechou, kde se sešel rak. císař František I. s ruským carem Alexandrem - dnes myslivna nově opravená. Za ní se táhne k lesu krásná lipová alej. Konečně evangelická modlitebna, dříve evengelická škola. Proti ní ve vkusně upraveném parku stojí památník padlých ve světové válce.
V obci jsou též četné spolky: Orel, Sbor dobrovolných hasičů, elektr. družstvo, vodní družstvo, Sokol a j. S hlediska kulturního možno Bolehošť uvésti mezi prvními. Divadelní odbor Sokola má nově vybudované jeviště, kde hraje vesměs hodnotné hry. Obecní knihovna v Bolehošti má přes 1000 svazků, ve Lhotě Bolehošťské přes 300 a vede ji pan Lhotský, který též píše historii obou obcí s velkou láskou a pečlivostí. V každém 7. čísle je radiový přijímač.
Za obezřetné činnosti nynějšího starosty, p. Jos. Dubna, se velmi zlepšil vzhled obce. Po celé vsi byly zřízeny chodníky, vroubené řadou topolů; k nádraží vede nový chodník, po jehož straně jsou vysázeny ovocné stromy. Vzorná kanalisace odvádí vodu s cest a sadů do potoka za vsí. V obci byly též postaveny pohodlné lavičky. Upraven byl též největší rybník, Baba, měřící 11 ha.
Z průmyslových podniků zasluhují zmínky továrny na kyselé zelí p. Bašeho v Bolehošti a p. Hrocha ve Lhotě Bolehošťské, výroba nábytku p. Čiháka a j. V Bolehošti a ve Lhotě Bolehošťské je 5 hostinců a 11 obchodů.
V okolních lesích je 7 pískových a 5 kamenných lomů. Na severu obce se rozprostírají t. zv. "Spraše", vysušené dno byv. rybníka, kde se pěstuje světoznámé bolehošťské zelí, vyvážené do daleké ciziny. Dříve se zde ze spodních vrstev dobývala rašelina pro lázně Brandýs n. Orl. Památný je i les Chro-potín, o němž jsem se zmínil na počátku. Staleté duby udržovaly dříve množství roháčů. Nyní je značně prořidlý. Rostou v něm dvě květiny, chráněné památkovým úřadem: aron blamatý a lopuch hajní.
Jen jedno chybí této vsi k dokonalému vzhledu - dlážděná vozovka. Snad i ta bude v brzku zbudována a splní se tak dávný sen všech zdejších občanů.
Miroslav Stech.

Běstviny.

Vžijme se na chvíli do 15. století, do doby, kdy Čechy spravoval jeden z nejlepších našich panovníků, král Jiří z Poděbrad. Tenkrát asi na místě, kde se nyní červenají střechy obce Běstvin, stál veliký dvůr se 4 usedlostmi, patřícími pod panství frymburské.
Roku 1596 koupila dvůr obec Dobruška od bratří Viléma a Krištofa Jaroslava Trčky se všemi lukami, pastvinami a kusem lesa za 20.000 kop grošů českých. Když však byl za třicetileté války dvůr Běstviny vyloupen a připraven o všechen majetek a Dobruška zatažena do nesmírných dluhů, dostal se dvůr do vlastnictví pí. Magdaleny Neumanové z Újezda. Po smrti jejího manžela Andreáše Neumana ujali se správy dvora jeho synové Adam, Jan a Jindřich, od nichž jej koupila vdova Zuzana Biragová, po druhé provdaná za hraběcího štolmistra Jana Novického.
Roku 1670 byl dvůr rozdělen na tři části a konečně r. 1808 i tyto jednotlivé dvorce byly roztrhány. Pomalu rok po roce přirůstal počet chaloupek okolo Běstvin a zároveň rostl počet obyvatelů.
Nynější obec Běstviny leží na okresní silnici as 34 hod. na severozápad od Dobrušky, obklopena se tří stran lesem Halínem. Tento les, v němž se skrývá pradávné pohanské pohřebiště, jest majetkem panství opočenského, v katastru obce Běstvin.
Obec s osadou Březiny má 158 obyvatel a 39 obytných budov. Některé části obce nazývají se od pradávna zvláštními místními jmény, jako Vrbinka a Klučina.
O úspory běstvinských občanů se pečlivě stará Kampelíkova záložna obce Běstvin, založená r. 1910. R. 1925 založen byl Sbor dobrovolných hasičů. R. 1933 provedena byla elektrisace obce městysem Krčínem. Josef Uhlíř, kronikář.

Bílý Újezd.

(400 obyvatel, rozloha katastr, i s osadou R o u d n é 380 ha, nadmoř. výška 340 m), t. j. kostel, panský dvorec a krčma, ležící při spojovací cestě od stezky kladsko-polské ke stezce trstenické, byl znám mezi 66 českými Ú-jezdy a 32 Újezdci od pradávna jako Újezd nebo Újezdec Veselý. Bílé stěny kostela, jenž na návrší jest zdaleka viditelný, změnily jeho přívlastek na Bílý. Bílým jest nazýván již r. 1360, kdy bratří Ješek a Puta ze Skalky se vyskytují jako kollatorové kostela v Bílém Újezdě. Současně s Ješkem nazývá se kolla-torem téhož kostela Jan ze Skuhrova. Po něm vyskytující se posloupnost ukazuje, že Újezd se Skalkou a ostatním příslušenstvím patřil k panství skuhrovskému a že manský systém byl zde uplatňován důsledně. Ves připomíná se r. 1496, kdy kníže Jindřich Miistenberský prodal "dědictví své manské", t. j. tvrz Skalku, dvůr Újezdec (Bílý) s částí vsi Mikuláši ml. Trčkovi. Byla tu jistě již dříve a její vývoj jest symbioticky spiat s vývojem dvorce-velkostatku, s jeho vývojovými fázemi od naturálního velkostatku X. a XII. stol., přes úroční velkostatek got. doby, kdy jest uchráněna kolonisace, poněvadž jest ponechána vlastnímu panskému obhospodařování. Patrimoniální panství XV. až XIX. stol. vidí pohlcení drobných rytířských statků sousedních (Hroška, Masty, Skalka, Ostrov) velikými šlechtickými rody, zažívá časté rozdělení na několik dílů a mění často majitele. Z přečetné řady tu defilují páni ze Skalky a Ostrova, z Černíkovic, Vlkanovští, Mladoto-vé, Trčkové a Kraftové. Hojné odkazy, prováděné v XVI. a XVII. stol., zdůrazňují ze- jména tehdejší nedostatek a vzácnost pracovních sil, úkaz doby, vedoucí k robotě (r. 1573 Dobeš z Olbramovic odkazuje paní Barboře Trčkové z Bibrštejna ve vsi Újezdě "2 člověky"). Ve válce třicetileté, jak se zdá, mizí dvorec. Zůstává naň památkou jen "dvorská studně". Robota přivádí Újezdské ke dvoru Ostrovu. To jest připojen Újezd k panství černíkovickému (8. květen 1660). Posledně patřil rychnovským Kolowratům. Poslední "vrchnost", osvícený Hanuš hrabě Kolowrat Krakovský, známý z románu B. Němcové "Pohorská vesnice", daroval již po r. 1848 obci sochu Panny Marie s děťátkem (1870). Plošný nepoměr pozemk. vlastnictví, jejž rok 1848 nezměnil, byl urovnán r. 1919 - 1920 a později pozemkovou reformou. Obec získala 43 ha pozemků z panství kolowratského a osada 18 ha lesa z panství colloredo-mansfeldského. Ze jmění církevního připadlo místním zájemcům 25,67 ha.
Od doby předhusitské (nejstarší známý pleban Václav, 1360) byl Bílý Újezd svým chrámem a stálou duchovní správou duchovním centrem širokého okolí. Pod pravomoc újezdských farářů patřilo až Deštné v Orlických horách. Řetězec duchovenstva byl přerušen válkami husitskými a válkou třicetiletou. První známý farář po této válce byl P. Ferd. Vostárek z Vačetína (1663). Z té doby pocházejí i matriky. Kostel Proměnění Páně má shodný půdorys s kostelem sv. Havla v Rychnově nad Kněžnou, který pochází z XI. st. Nejstarší jeho část je polygonální apsida got. přechodního slohu. Vítězný o-blouk je kruhový. Okna jsou přizpůsobena lodním. Dolní část lodi byla přistavěna později. V kostele zaujme barokní hlavní oltář Proměnění Páně. Jest to hluboce zbožné dílo monumentální formy žirečského rodáka, žáka a pomocníka Braunova, Frant. Pacáka z roku 1747. Oba oltářní andělé byli součástí pražské barokní výstavy r. 1938. Doba barokní zanechala v chrámě též dvě vzácné sošky sv. Václava a sv. Jana Nepomuckého od neznámého lid. řezbáře. Na epištolní straně zaujme opěradlo panské lavice z roku 1597 se znaky Viléma Wostrovského ze Skalky a Markéty, roz. Tamchynové z Doubravice a na Tošově. Hrobka Wostrovských, Mladotu a Vlkanov-ských byla zazděna. Náhrobní kameny jsou umístěny na zdech kostela. Nejlépe čitelný jest náhrobní kámen Jana Mladoty ze Solo-pisk a na Skalce (Jiráskův románový hrdina). Ten byl pohřben na evangelní straně vedle oltáře. Ke chrámu patří šindelem krytá zvonice s bedněním, krákorci a střílnami. Jest vzácnou ukázkou lidového stavitelského umění, starou jako chrám. Při vrcholu jest zaseknuta sekerka, opředená lidovými pověstmi. Na hřbitově hlásá mramorový náhrobek, že zde odpočívá Mančinka z "Babičky" Bož. Němcové. (Mančinka byla pozdější mlynářka Toberná ze sousedních Mastů).
Škola stávala na křižovatce cest Dobruška-Solnice a Roudné-Hroška. Byla dřevěná. V roce 1793 úplně sešla. Vyučovalo se po chalupách až do r. 1825, kdy byla postavena škola nová, mající dvě učebny. Až do roku 1884 bylo zřízeno postupně 5 tříd. Nyní je škola dvoutřídní. Správné ocenění vlivu odborného vzdělání na zemědělskou výrobu dalo vznik lidové škole hospodářské pro Újezd a okolí. K obecné škole je přiškolena obec Masty a k lidové škole hospodářské obce: Hroška, Lhota-Netřeba, Masty a Skalka. V obci je čilý život kulturní. Soustřeďuje se zejména v Hospodářsko-čtenářské besedě, se kterou splynul nejstarší újezdský spolek Ochotnický kroužek, založený r. 1876. Knihovna Hospodářsko-čtenářské besedy byla r. 1933 spojena s knihovnou obecní a čítá na 650 svazků všech oborů. V roce 1884 byl založen Sbor dobrovolných hasičů.
Obyvatelstvo obce tvoří převážně rolníci. Jejich snaha po technickém zlepšení a zabezpečení půdy dala vznik dvěma družstvům pro vodohospodářskou melioraci. Kromě nich byly vybudovány jiné dvě svépomocné orga-nisace zemědělské: kampelička a Družstvo pro rozvod elektr. energie. Zásada sdružování, jež pronikla veškerou mysl zdejšího občanstva, stala se vedoucím faktorem i při posledním obdivuhodném podniku: družstevním vodovodu, který byl vlastními silami a nadšením, bez jakýchkoliv podpor zřízen v roce 1937. V obci má sídlo četnická stanice od roku 1922.
K. Procházka.

Bohdašín.

Ves Bohdašín nacházíme již před r. 1534 a náležela ke hradu Frymburku, jejž toho času měl v držení Achiles Anděl z Ronovce. Týž prodal Frymburk, t. j. zámek i se vším zbožím kolem r. 1534 panu Janu Trčkovi z Lípy na Lipnici.
Jméno Bohdašín dostala prý, podle lidové etymologie, od pozdravu horníků "Boh-dá-šín", kteří dolovali železnou rudu na jejím katastru od r. 1446 do r. 1646.
V urbáři z r. 1598 připsáno: Anno 1646, 16. May vyzdvižena pec na šmalcování železa pod zámkem Frymburkem, v níž jmenovaného dne první kus neb spousta ulita, a hamry kující pode dvorem Volešnickým, téhož léta 16. July počátek kování se stalo, za hraběte Rudolfa z Colloredo-Vallser, pána na Opočně a Jana Rašína z Riesenburka, heytmana téhož panství. Tomu místu se dosud říká "Šmalcovna".
K obci Bohdašínu přináležejí osady Bydlo, Vanovka a známé poutní místo Rokole.
Jest z větší části obcí zemědělskou a celková výměra katastru je 537 ha 24 a.
Mimo zemědělce žijí ve vsi tkalci, kteří provozují ručně tkaní bavlněných látek.
Obyvatel čítá 416.
V obci jest jednotřídní škola, postavená r. 1913, dva hostince a tři obchody. V roce 1937 byla do obce zavedena elektrika. Spolků jest několik: Sbor dobrovolných hasičů, Ochotnický divadelní spolek, Spořitelní a záložní spolek, Sdružení chovatelů skotu, Vodní družstvo, Sokol a Družstvo pro rozvod elektrické energie.
Význačným rysem občanů jest jejich intensivní hospodaření a specialisace v chovu dobytka. Snahou všech jest, aby život jejich plynul v přátelském soužití.
Jan Štěpán, kronikář.

Bohuslavice.

Původ jména Bohuslavic se vysvětluje různě: po starodávném rodu Bohuslaviců, nebo podle křestního jména Bohuslava. O Bohusla-vicích je první zmínka v nadaci kostela dob-rušského z r. 1361. R. 1371 držel Bohuslavice Sezema z Dobrušky, posílaje sem faráře. Byly tudíž Bohuslavice s Dobruškou již spojeny. R. 1405 uvádí se Pečík z Bohuslavic jako purkrabí na Třebechovicích. R. 1409 jmenuje se pánem na Bohuslavicích Vítek z Černčic, děkan vyšehradský. Za Jana Černčického z Kácova dostaly se Bohuslavice jako část zboží novoměstského od Ferdinanda III. Wal-terovi z Leslie, jenž byl r. 1634 účasten při chebské vraždě.
Obec má sklon od severu k jihu. Nadmořská výška je 280 m. V obci je 9 rybníků; v několika se chovají ryby, hlavně kapři; rybníky jsou položeny po celé délce obce; obcí protéká strouha od severu k jihu; teče od Vr-šovky a vlévá se do Zlatého potoka; Zlatý potok pramení u Sedloňova v horách Orlických, protéká Dobruškou a směřuje k Bohu-slavicům, Meziříčí a vlévá se do Orlice. Poloha obce je otevřená, podnebí mírné, podhorské. Žně počínají kolem 10.-20. července a trvají asi tři neděle; ovoci se daří dobře. Tvar obce je podlouhlý, délka k šířce je asi 5:1. Vesnice je silniční, ale mimo hlavní silnici okresní, která v roce 1937 byla vydlážděna, jde ještě souběžně obecní cesta, podle které jsou po obou stranách chalupy. V okolí je hojnost lesů. Jádro obce je ve středu vesnice kolem školy a kostela u křižovatky cest; zde prochází příčná okresní silnice od Sla-větína k Pulicům. Rozloha katastru je 416 ha, 23 a a 70 m-. Osady žádné; dvůr Zbytka, samota Opařiště s mlýnem, samota Zbytky. Obec má dva kostely: římsko-katolický a e-vangelický. Římsko-katolický kostel je uprostřed obce na nejvyšším místě; chrám sv. Mikuláše byl vystavěn původně ve slohu románském s okny i dveřmi do polokruhu sklenutými, jakož i s presbyteriem, absidou okrouhlou. Původně žádné věže se zvony nebylo. Děkan J. K. Rojek píše, že stál v 13. století; původní chrám byl zděný, z drobného kamene zbyteckého. Románský kostel byl nákladně přestavěn na gotický r. 1359-1373; podle erbu Drslavců z Dobrušky při opravě kostela nalezeného lze souditi, že jej přestavěl Seze-ma, Mutinův potomek. Tento kostel stál až do r. 1687; toho roku byl chrám rozšířen a podle pamětní knihy obecní z gruntu téměř vyzdvižen nákladem zádušním. Roku 1638 byl ozdoben chrám nápisem: Martin Pitner, děkan, nad veškerým dílem bděl.
Ze starého kostela zůstala cínová křtitelnice z r. 1556 a dva svícny dřevěné, podoby košíků na tyčích; jsou v Novém Městě v zámecké kapli u obrazu sv. Anny. Velká věž (zvonice) byla vystavěna r. 1605-1613; má tři zvony. R. 1384 jmenuje se kostel farním v dobrušském vikariátu; r. 1626 připadl jako filiální k Novému Městu, r. 1742 obdržel lo-kalistu, který vedl matriky, r. 1857 svého faráře. R. 1777 byla vystavěna kostnice. Novostavba fary pochází z r. 1906. Bohuslavice jsou farní obec, přifařeny jsou obce Černčice a Vršovka.
Kostel evangelicko-augšpurského vyznání je z r. 1921. Sbor českobratrské církve evangelické v Bohuslavicích má za sebou tradici dob husitských a předbělohorských. Kamenným památníkem těch dob je velká věž při nynějším katolickém kostele. Z písemných záznamů dovídáme se nejen o evangelické minulosti obce, nýbrž i o celé řadě těch, kdo za protireformace osvědčili věrnost svému vyznání v žaláři nebo odchodem ze svých usedlostí do ciziny. Po vyhlášení náboženské tolerance r. 1781 přihlásili se zbylí evangelíci bohuslavičtí k vyznám augšpurskému a utvořili filiální sbor; příslušeli k evangelickému sboru augšpurského vyznání v Černilově. Rozvoj sboru byl tísněn omezujícími předpisy toleranční doby. Na venek jevilo se ne-o> snadné postavení evangelíků tím, že teprve po dlouhém prošení bylo jim dovoleno postaviti r. 1821 prostou modlitebnu, nynější dům čp. 277. Před tím konány služby Boží u Voborníků v domě čp. 123. Když nastala doba náboženské rovnoprávnosti, od r. 1861, sbor za pomoci zahraničních spoluvyznavačů shromáždil prostředky k zakoupení usedlosti č. 91 a tím byl dán hospodářský základ samostatnému farnímu sboru, zřízenému r. 1869. R. 1870 postavena fara a r. 1873 zřízena církevní jednotřídní škola v rozšířeném domě č. 91, kterou navštěvovalo 50 dětí; trvala do r. 1921. Když r. 1918 české evangelické církve augšpurského a helvetského vyznání spojily se v českobratrskou církev evangelickou, aby společně navázaly na českou reformační minulost, týkalo se spojení i Bohuslavic.
Staré sochy ve vsi jsou: kamenná socha Panny Marie, socha sv. Jana Nepomuckého na ostrově Věžišti a socha sv. Václava u kostela. Nová škola dřevěná byla postavena r. 1755 a stála až do r. 1813; toho roku byla vystavěna nynější škola z kamene; původně byla jen přízemní a jednotřídní; později bylo postaveno I. poschodí. Od r. 1858 byla dvoutřídní a od r. 1879 trojtřídní. Stará škola kamenná naprosto nevyhovuje; již několik desítiletí se jedná o stavbu nové školy. Obec nemá znaku. Pomník padlých ve světové válce postaven nebyl. V obci je jeden mlýn a družstevní lihovar, založený ze zlikvidovaného cukrovaru v r. 1936; lihovar zpracuje zemědělské plodiny, jako: řepu, brambory, ječmen i melasu; denně možno zpracovati 90 q suroviny, z níž vyrobí se 10 - 15 hl surového lihu; přiznaný kontingent činí 1.800 hl lihu. V obci jsou dva peněžní ústavy: Rolnicko-živnosten-ská záložna od r. 1909, Občanská záložna v Bohuslavicích, stará již 68 let. V obci je četnická stanice, poštovní úřad a zastávka státní dráhy Rohenice; stanice Bohuslavice-Černčice je na katastru Černčic a je vzdálena od středu obce 20 minut. V r. 1921 - 1933 měla obec autobusové spojení, které obstarávala městská autobusová doprava královéhradecká na trati Dobruška - Pohoří - Bohuslavice -Rohenice - Meziříčí - Hradec Králové; jezdilo se třikráte denně; pro nedostatek zájmu zanikla linka dne 1. května 1933.
Spolky: Sokol, Orel, Spolek divad. ochotníků, založený již v r. 1871. R. 1937 založen byl v obci odbor Národní jednoty severočeské. Sokol má vlastní biograf. Obecní knihovna má 1.252 svazky; obec přispívá na knihovnu ročně 1000 K.
Počet obyvatel má tendenci sestupnou; r. 1920 bylo 1417 obyvatel, podle posledního sčítání v r. 1930 bylo napočteno 1381 obýváte! národnosti vesměs české; nyní je čp. 335 a obyvatel přes 1400.
Význační rodáci: JUDr. Bohuslav Rydlo, advokát v Praze, dosud žije; Antonín Králíček, profesor dějepisu na gymnasiu v Kroměříži, již zemřel; Jan Novák, profesor dějepisu v Táboře, již zemřel; MUDr. Ant. Novák, lékař v Hronově, zemřel r. 1915; MUDr. Frant. Novák v Dobrušce, zemřel r. 1893.
Nejvyšší vrch v obvodu obce je Králíčkův kopec čili Syrovátkovský, je 327 m vysoký; postavena na něm triangulační vojenská pozorovatelna. Jiné vrchy v okolí jsou: Pustin-ka u Vršovky 355 m, Halin 313 m, Tuří 288 m, Homole - Horka 315 m, Slavětínský kopec 284 m. Z Bohuslavic jsou velmi pěkné vyhlídky na všechny světové strany; dobře je viděti Krkonoše, Sněžku, celé Orlické hory s podhořím, Vrchmezí, Deštnou, Dobrošov, Zvičinu, Opočno i vrchy nad ním, Dobrušku a s kopce věže Hradce Králové.
Ing. Bohuslav Němec.

Družstevní lihovar v Bohuslavieích.
Jedním z nejmladších průmyslových odvětví v okresu novoměstském je družstevní lihovar v Bohuslavieích; zřízen byl na místě zrušeného cukrovaru v roce 1936. Lihovar zpracuje zemědělské plodiny, jako: řepu, brambory, ječmen a v případě neúrody i me-lasu; z těchto surovin vyrábí se surový líh, který se dopravuje do raffinerie, kde se čistí nebo dehydruje, to jest zbavuje se vody, aby byl schopen použití pro liho-benzinovou směs k pohonu motoru.
Hospodářské lihovary jsou nejracionelněj-ším podnikem, neboť plní nejlépe hospodářský úkol koloběhu živin; na výrobu lihu spotřebují jen škrob a cukr; ostatní živné a minerální látky zůstávají hospodáři ve vý-palcích ke krmení dobytka, od něhož se zbytek živin vrací půdě jako hnojivo.
Členové prvního představenstva, kteří se zasloužili o založení lihovaru, jsou následující rolníci z Bohuslavic: pp. Jos. Umlauf, který zemřel dne 12. května 1939, Jos. Ježek, Josef Hronovský, Václav Hrnčíř, Jan Vintera a Jan Macek.
Frant. Korejtko, správce lihovaru.

Bystré.

Jdeme-li z Nového Města nad Metují na východ 10 km po okresní silnici, staneme na vršku, zvaném "Tyršův kopec". Před našimi zraky se objeví obec Bystré, ležící v horské oblasti Orlických hor. Nadmořská výška její jest 476 m. Krajina kolem obce jest pahor-kovitá, podnebí zdravé, avšak poněkud drsné. Půda jest útvaru permského a prahorní-ho, pole jsou různorodá. Vesnice rozkládá se po obou stranách uvedené silnice, ke které se připojuje na pokraji vsi okresní silnice z Dobrušky, vzdálené 8 km.
Vesnice Bystré se kdysi rozkládala trochu severněji v mírném údolí. Původní jméno bylo Zákraví. Tuto ves založili asi počátkem 14. stol. páni z Dobrušky. Přeměna jména souvisela asi s neštěstím, když vesnička Zákraví vyhořela s kostelem a školou. Sedláci pak vystavěli si obytná stavení výše, v místech, kde se dnes rozkládá Bystré, neboť tam měli své pozemky. Tam prý stávala kaple, dříve než vznikla vesnice, a v ní přebýval poustevník jménem Bystrý, a podle něho pojmenována nová vesnice. Jiná verse praví, že se tak nazývá podle potoka, který teče blíže Bystrého v Dolech. Protože jeho tok jest bystrý, od toho prý název vesnice Bystré. Na původním místě kostela a hřbitova v Zákraví byla vystavěna před mnoha lety kaple, kterou možno dnes zdaleka spatřiti a místo to se posud nazývá "Kosteliště".
V nově vybudované vesnici byl roku 1726 vystavěn kostel sv. Bartoloměje, který byl založen Rudolfem hr. z Colloredo, pánem na Opočně. Též jeho nákladem byla postavena škola, která sloužila svému účelu až do roku 1884, kdy byla postavena jednopatrová budova, v níž dosud jest umístěna dvoutřídní obecná škola, která, ochotou místní školní rady, jest pěkně vybavena.
Dnes jest v Bystrém 119 domů se 466 obyvateli, z nichž jest asi 370 náb. vyznání řím. katol., 96 přísluší k církvím: jednotě českobratrské, českobratrské evangelické a české. Všichni jsou české národnosti. Zaměstnávají se zemědělstvím, tkalcovstvím, tovární prací, obchodem a řemesly. Zemědělci pěstují brambory, žito, oves a ječmen. Výnos hospodářství není však veliký, neboť pole jsou hojně písčitá a rozložena na stráních. Nacházíme proto v chaloupkách, asi v 17 rodinách, ruční stavy. Tkalcovstvím si přivydělávají ke svému skrovnému živobytí. Již dříve pěstovával se dosti len, jenž byl zpracováván a tkáno z něho plátěné zboží, které pro dobrou jakost bylo prodáváno na trzích ve Vídni, Brně a Budapešti. Později výroba plátna ustoupila vnikání bavlny a bavlněného zboží z ciziny, které bylo levnější. Museli i zde tkalci začíti tkáti z bavlny. S počátku vyráběli pouze režné zboží, které se později barvilo a výroba zdokonalila tkaním pestrého zboží. Tyto změny způsobily tkalcům značné finanční ztráty, avšak dík houževnatosti jejich jest zde dnes řada mechanických tkalcoven, které zaměstnávají asi 70 osob. Též některé bývalé ruční stavy byly přeměněny, dík zavedení elektrické energie, ve stavy mechanické. S nastalým rozvojem tkalcovství vznikly zasílatelské obchody s textilním zbožím, některé ve velkém rozsahu, a to již v r. 1891. Dnes jest zde těchto zasilatelství několik a k nim se přidružují výrobny prádla. Plně svému účelu slouží již 35 let Živnostenská záložna, maiící 99 členů.
Pružnost a čilost obchodu a průmyslu jistě umožňuje místní pošta s telefonem a telegrafem, jakož i autobusové spojení státním autobusem do Nového Města nad Metují nebo s přestoupením v Ohnišově do Dobrušky a dále do Hradce Králové třikrát denně.
Na spoje autobusové navazují spoje vlakové. Mohou tudíž letní a zimní hosté pohodlně přijeti do Bystrého, kde jest dostatek bytů a možnost dobrého stravování ve dvou hostincích.
Odměnou za návštěvu jest krásné okolí, poskytující procházky lukami i jehličnatými lesy, které se prostírají ve velkých plochách hned u vesnice. Překrásné jsou též procházky do blízkého údolí Zlatého potoka.
I delší tury skýtají shlédnutí přírodních krás a historických památek, jako zříceniny hradu Frymburku, vzdal. 1.5 hodiny, zbytky hradu u Dobřan, vzdal. % hod., nebo návštěva Pekla, vzdal. 2.5 hod., k němuž vede cesta zalesněným údolím od poutního místa v Rokoli. Avšak osvěžení i v horkých dnech nacházíme v místním koupališti, položeném po celý den proti slunci.
Však i tuhá zima a dostatek sněhu, jakož i výhodný terén dávají náročnému lyžaři vychutnati přírodní krásy zimy a vyzkoušeti jeho lyžařské umění.
Kdo zavítá do Bystrého v době letní či zimní, nebo o pouti, kdy se udržuje mládeží starý zvyk "stínání kohouta", bude jistě spokojen a všemi srdečně vítán.
Libor Vlk, říd. učitel a kronikář.

Byzhradec.

O původu obce existují tři verse. Podle jedné obec Byzhradec založil zeman zvaný Byzrat, obec podle něho dostala jméno Byzrac, později zásluhou vrchnostenských Franců roku 1713 pokřtěna na Bizhradetz a v novější době na Byzhradec. Jiná verse: Nebyl zde zemanský dvorec (hrad), jak v každé vesnici bývalo zvykem, aby skýtal ochranu před náhlým vpádem nepřítele, proto tuto ves bez hradu nazývali Bezhradec, pak Biz-hradec a po dotazu komise pro stanovení ú-ředních názvů při ministerstvu vnitra, Byzhradec.
Podle třetí verse vedla zde spojka zemských stezek s^ Opočna do Solnice. Aby kupci z Prahy po zemské stezce přes Hradec Králové-Opočno nemusili až do Dobrušky (zemská stezka: Náchod - Dobruška - Solnice -Rychnov n. Kn. - Žamberk atd.), nadcházeli si po spojce Opočno - Byzhradec - Solnice. Aby pak cizí kupci nezbloudili, stál prý na severním konci obce kamenný ukazovatel, na kterém stálo "Bis Hradec", t. j. až do Hradce, t. j. do Chlumeckého Hradce, nynějšího Hradce Králové, a naše ves obdržela od toho jméno Bishradec, pak Bizhradec a jak uvedeno, název nynější: Byzhradec.
R. 1495 patřil Byzhradec k hradu litickému, potom k potštejnskému a r. 1558 prodán k panství černíkovskému, jež patřily hraběti Kolovratu Liebšteinskému, a v tomto panství zůstal Byzhradec až do zrušení roboty. V r. 1850 patřil krajským úřadem k Jičínu. Obec jest na mírném svahu, obráceném k jihu; výška nadmořská je 321 m. Podle geologické mapy jest zde útvar druhohorní, t. j. křída. Půda jest těžká, jílovitá, daří se dobře všechny druhy obilí. Vesnice má tvar silniční, t. j. domky jsou stavěny podél okresní silnice.
Obec byla přifařena k Bílému Újezdu; od prvé polovice 18. století však jest trvale přifařena k Černíkovicům.
Školní obec jest tvořena z místní obce Byzhradce a samoty Slavince, odkud však děti docházejí po dohodě do bližších Houdkovic.
Původní znak obce Byzhradce byla brána rychnovského zámku s průjezdem, druhý znak obce byl sv. Václav, v levé ruce drží korouhev a v pravé štít s orlicí.
Severně od vsi se nachází pahorek, zvaný "Svrchnice", s nadmořskou výškou 333 m, odkud jest výhled na Orlické hory. Ve vsi jest rybník ve výměře 58.45 a, náležející obci, která jej pronajímá k chovu ryb; dříve patřil vrchnosti černíkovické. Poněvadž se však ryby ztrácely, prodala jej vrchnost obci. Voda v něm jest většinou potoční a částečně pramenitá.
Obec Byzhradec má 81 číslo popisné, 335 obyvatel. Obyvatelé jsou drobní zemědělci a sedláci; všichni jsou náboženství římskokatolického, národnosti české, počet členů obecního zastupitelstva jest 17. Rozloha katastru činí 532 ha i s lesy. Zajímavá jména některých pozemků: "Na mýtinách", "Vlčí hora", "Na dlouhé", "Na zadech", "Pod dou-bravkou", "Na kulišovské", "Na škopovce", "Na dědičné", "Na štěpnici", "Na vodotoči". Místní záložní a spořitelní spolek "Kampelička" byl založen v r. 1920; první vklad činil 100 K. V obci jest elektrisace; rozvedena jen v některých místech. Při zavádění elektřiny utvořili v roce 1926 místní občané t. zv. "Družstvo pro rozvod elektrické energie". Meliorační práce v r. 1935/36 daly vznik "Vodnímu družstvu", které však trvalo jen do ukončení melioračních prací na katastru byzhradeckém.
Z pověr zachovala se pověra o strašidlu v "Komornech" (les), "O matuchu" (z dob roboty), "O Matěji Holoubkovi a o rytíři Slévkovi ze Slévic, majiteli panství v Kvásinách", "O zázračné vodě na studánce Na mejtách".
Význační rodáci: kněz Hlavsa, později děkan v Nechanicích, Fr. Jirout, farář v Lišnici u Žamberka, Ant. Bartoš, farář v Žiželicích, Fr. Kovář, profesor v Olomouci, MUDr. Jos. Černý, lékař v Nymburce, MUDr. Václav Bartoš, lékař v Rokycanech, Jan Šmída, profesor, zemřel ve světové válce, Fr. Fridrich, profesor bohosloví v Kutné Hoře, Fr. Roček, máj. velkostatku "Budislav" u Soběslavi, Jan Černý, úředník zemského úřadu v Praze.
Jindřich Binar, řídící učitel.

Čánka.

Podle zachovaných záznamů uvádí se založení obce v r. 1417. Založil ji Petr Čana z Obědovic. Patrně měl sídlo též v místech mezi obcí Čánkou a osadou Dobříkovcem na kopci, jenž podnes se nazývá "Na hrádku".
Podle záznamů doslovně: "Tam stávalo kdysi sídlo mocného Čany".
Obec tato patřívala kapitule arcibiskupské na hradě pražském v století XIV. Roku 1585 císař Rudolf II. odevzdal tuto ves pánům Trčkům. Roku 1580 bylo zde "usedlíků" 14, v roce 1600 pouze 16. Osadu Dobříkovec, náležející k obci Čánce, založil Dobřík. Po zakladateli nazývali se obyvatelé osady Dobří-kovci. Roku 1580 měla osada 5 usedlíků.
Pokud se školství týče, vyučovalo se před r. 1791 v najatých bytech a byli tam vysíláni výpomocní učitelé z Přepych, kamž obec Čánka jest přifařena. R. 1791 docházeli žáci do školy opočenské. První učitel, usedlý v Čánce, byl Václav Potoček, rodem ze Zvole, který učil v bytech obcí najatých přes 60 let do svého vysokého stáří. Vyučoval do r. 1855. Dostalo se mu té cti, že mohl říci všem občanům: "Vy všichni jste moji žáci!"
Škola byla postavena teprv r. 1875. Byla jednotřídní a v novější době přeměněna na dvoutřídní. Patří k ní zahrada, kde žactvo může býti zaměstnáno.
V obci je početný "Sbor dobrovolných hasičů", motorová stříkačka, "Hospodářsko-čtenářská beseda", "Strojní družstvo" a "Jednota divadel, ochotníků". V místní kapli sloužena jest několikrát v roce mše svatá.
Pozemky v katastru obce Čánky jsou různé: těžké, jílovité, hlinitopísčité, slínovité, trpící suchem, a naplavené s černou půdou, kde se pěstuje v menších rozměrech výborné "čánecké zelí", v širém okolí dobře známé.
Pokud finanční prostředky dovolují, upravuje se náves. Podél cesty u rybníků postaveno vkusné zábradlí, chodník a založena menší okrasná zahrada.
Z pamětní knihy obce Čánky lze seznati, že t. zv. občanské besedy v obci Čánce počaly r. 1862. Občanstvo scházelo se na besedu u zdejšího kováře Kvasničky, zakladatele pamětní knihy. Byl to muž na tehdejší dobu velmi rozšafný a prozíravý. Tyto besedy byly v nemilosti u vrchnosti, která na občanské besedy pohlížela jako na rebelii čili vzpouru.
V nynější době není společenský život tak vyvinutý; každý hledí si svého hospodářství. Není tím řečeno, že by sousedé byli neučinli-ví. Když dobytek v naší obci byl postižen slintavkou, byl to koňský potah statkářů, který zachránil ve žních úrodu drobným zemědělcům, kteří měli hovězí potah k tahu nezpůsobilý. A možno říci, že statkáři pomohli ochotně podle staré sousedské soudržnosti.
Frant. Krejzl, Čánka.

Černčice.

Obec Černčice rozkládá se na mírném návrší na levém břehu Metuje, asi 5 km jz. Nového Města nad Metují. Na tomto návrší kdysi stála tvrz, jejímž prvním známým držitelem byl Arnošt z Talmberka, z Černčic, z Kácova a podle zachovaných zpráv dá se usouditi, že byl i zakladatelem rodu pánů z Černčic.
Roku 1483 obdržel potomek jmenovaného, Jan z Kácova a na Černčicích, od krále Vladislava povolení k tomu, "aby on všecek statek svuoj i děti své zříditi mohl, jakž se jemu nejlépe a nejužitečněji zdáti a líbiti bude".
Nynější obec má 127 čísel a 595 obyvatel, rozloha je 538 ha. Je převážně zemědělskou obcí. Nejstarší stavbou zde je kostel, vystavěný pravděpodobně kolem roku 1300. Věž, která na velikou vzdálenost upozorňuje na ves, byla vybudována roku 1613. Nejstarší zvon, jménem "Jakub" (těžký 14 q), pocházel z roku 1577 a byl v roce 1917 sebrán k účelům válečným.
O škole černčické první zmínku přináší záznam z r. 1587. Poslední školní budova, postavená v r. 1840, byla zbořena r. 1939 a nahrazena novou.
Ke vsi patří dva mlýny na Metuji: p. Štěpána v Osičku a p. Rouška "Pod horou".
Své nákupy obstarává občanstvo u 2 obchodníků a 2 řezníků. Jsou zde 2 hostince.
Krajem obce probíhá železniční trať. Černčická zastávka leží 302 m nad mořem..
Kolem Metuje rozkládají se veliké louky, v blízkosti obce jsou krásně vzrostlé lesy, které skýtají letním hostům příjemný pobyt, Metuje pak příjemné koupání.
František Vaněček, starosta.

České Meziříčí.

Rozsáhlá vesnice tvaru silničního s více než 380 popisnými čísly a 1725 obyvateli jest přirozeným střediskem nejbližšího okolí.
Její jméno je dědictvím po bývalém lese Meziříčí zvaném, rozkládajícím se před staletími mezi řekami Dědinou a Metují. První zmínka o vsi Meziříčí děje se r. 1384 v Pražských nadačních knihách, kde je jmenována Kunigswald, kteréžto jméno dokazuje, že les byl zbožím královým.
Katastr má výměru 1731 ha 83 a. Náleží k němu dvory Ostrov a Vranov a myslivna Mochov s proslulým chovem bažantů již od roku 1651. Les Mochov jest chráněnou reservací starých dubů, z nichž mnohé jsou až 400 let staré. Zvláštností lesa jest tis, jehož stáří odhadují odborníci na 800 let.
Za posledních 20 let přibylo v Českém Meziříčí přes 70 popisných čísel. Vzhledu obce přispěly zvláště mnohé stavby veřejné, jako: sokolovna, spolkový dům Vzájemnost, budova Občanské záložny, škola, chudobinec a obecní nájemní dům.
České Meziříčí jest obec převážnou většinou zemědělská. Jen část obyvatelstva jest zaměstnána jako zřízenci a dělníci v místním cukrovaru. Ten vznikl v r. 1871 jako první zemědělský podnik akciový, po konkursu v r. 1884 přešel do soukromých rukou.
Z pamětihodností sluší jmenovati barokní mariánskou sochu z r. 1749 od Braunova žáka Pacáka, architektonicky výraznou stavbu kostela svaté Kateřiny z r. 1748 a rodný statek odbojného sedláka Jakuba Němečka - Jana Výravy, známého ze Šubertovy historické divadelní hry.
Bohaté místní dějiny a neustálý rozvoj zaručují Českému Meziříčí i pro budoucnost význačné místo v okrese.

Dlouhé - Rzy.

Obec Dlouhé-Rzy leží na úpatí Orlických hor mezi Novým Hrádkem nad Metují a Olešnicí, po obou březích říčky Olešenky na samých hranicích. Skládá se z místní obce "Dlouhé" a osady "Rzy".
V obci není žádné návsi, neboť chaloupky její jsou jakoby rozhozeny po mírných svazích, sklánějících se k Olešence. Jsou tu krásné, pokrokem a novotami nedotčené přírodní partie, drobné hájky a lesíky a mezi nimi chalupy s pěknými vyhlídkami. Kromě těchto nahodilých přírodních krás a půvabů přispěl velkou měrou k doplnění vzhledu a zkrášlení obce pan Josef Bartoň z Dobenína, velkoprůmyslník z Náchoda, který si oblíbil naši obec Dlouhé-Rzy tak, že si zde zřídil druhý svůj domov. Jeho zásluhou a pomocí zařazena byla i naše obec do elektrisačního procesu a tím jí pomoženo k využití dnešních vymožeností technických.
Celá obec Dlouhé-Rzy měří 372 ha a 20 a, čili 1293 korce a 451 sáh. Na severu sousedí s obcí Borovou, na západě Novým Hrádkem nad Metují, na jihu s Tisem. Na západě pak za sousedy jsou obce Sněžné, Polomy (Pol-lom), Olešnice (Giesshiibel) a Tasov.
Hranice obce Dlouhé-Rzy, u tak zvaného Tasovského mlýna, počínajíc mezníkem čís. 218, stává se zemskou hranicí a jest proto o-značena většími pískovcovými kameny, vysokými 70 cm. Zemská hranice opouští pak katastrální území naší obce poblíž kopce Strážnice mezníkem čís. 260. Na mezníku čís. 224 se objevuje "VIII" a na meznících čís. 228 a 236, na straně obrácené do Čech, "CMO 1827". Toto číslování bylo podle úpravy hranic z r. 1869. V roce 1928 byly pak hranice mezistátní komisí pro úpravu byv. hranic československo-německých přečíslovány, takže tatáž hranice vede od kamene 14/12, ležícího mezi oněmi, až k hlavnímu kameni 17.
Nyní pak mezi naší obcí, Olešnicí (Giesshiibel) a Polomy (Pollom) jest hranice vyznačena dřevěnými koly 1.80 cm vysokými, bíle natřenými s červenou hlavou, t. zv. demarkační čarou.
O vzniku obce Dlouhé není nikde nic zaznamenáno, dokonce se nezachovala ani žádná pověst. Nejstarší záznam o Dlouhém jako "wsi" jest uveden v pamětní knize při kostele novohrádeckém z roku 1537 ve smlouvě mezi dvěma držiteli panství frymburského, a sice mezi Janem Trčkou z Lípy a na Lipnici a jeho strýcem Zdeňkem ml. pánem na Vlašimi. Tam stojí, že "Item wes Dlauhey s lidmi osedlými těmito: Jírů, Jírů druhého příjmí Horáka, Jana a v druhém dílu Frimburku Jíra Brožů a Mrázek s platy na nich patřili ku zboží Frimburskému". Podle jedné relace zemských desek (DZ 66 P 5-6) z roku 1584 svědecké výpovědi ve sporu o hranice mezi Jaroslavem Trčkou, pánem na Frymburku, a Martinem z Vlkanova, majitelem panství sol-nického, vypravují o Jírovi Brožkovi z Dlouhého : Jíra Vondra z Hrádku ve svědecké výpovědi vyprávěl, "že Jíra Brožků z Dlouhýho pod vrchem hory Sedmihradské (pod horou Deštnou) jelena zastřelil, pro nějž s ním jel a jemu ho na vůz naložiti pomáhal a na Opočen ho sou dodali". Jiný svědek, Václav Damirovský, oznámil, "že we wrchu hoře Sedmihradsko (na hoře Deštné) nedaleko od Marušinýho kamene Jíra Brožků z Dlouhýho medvěda velmi velikého zastřelil, kteréhož nohy přední lidé s týmž Brožkem měřili a že tak tlusté měl, jako člověk v půli. Tohoto medvěda na zámek Opočen jsou dodali", a tomu že jest let přes padesát, tedy před 1534.
O Rzech pak jest znám první záznam z roku 1547. Podle urbáře na zámku opočenském z tohoto roku jest zde jmenováno 8 usedlíků : "Jan Velebný, Jíra Hromádka, Jakub Bustův, Thomas Němec, Havel Mikolášův, Jíra Marek, Jan Knobloch a Wáwra Wewerka. Ti nadepsaní lidé podle jiných té robotě náležejících mají zahradním věcem zvorati, k petrželi hnůj od krav ze dvora vyvézti, konopě trhati, rýti, cibuli, mrkev, mák plíti. Dříví k palivu na zámek Frimburk naroubati, na hromady pořádně skliditi. Za tu robotu dávají při svatém Havle 14 H.
V roce 1598 byl v Dlouhém založen dvůr.
Stará pověst vypráví, že když za dávných časů celá obec Dlouhé vymřela, zůstali na živu jedině čeledín v Zelinkově mlýně a vedle na kopci, kde později stával hostinec, děvečka. Půda byla tehdy po vymřelých rodech přidělena ke dvoru. Jedině pozemky při Zelinkově mlýně a na kopci zůstaly majetkem zmíněných již čeledína a děvečky, kteří se vzali za manžely. Aby pozemky jejich pak nerušily souvislý panský majetek, byly přiděleny ke Rzům. Tak se vysvětluje, že tímto způsobem vznikla enkláva obce Rzů a ostatní všechny pozemky v Dlouhém připadly pak k panskému dvoru. Bylo to pravděpodobně v roce 1614, kdy řádila v okolí, a to nejvíce v Borovém, cholera. Při soupisu obyvatel na panství opočenském v roce 1651 nacházelo se na dloužském dvoře 11 obyvatel. Byla to l rodina a 9 čeledi.
V době znovuvybudování farnosti novohrádecké, po třicetileté válce, v roce 1721 byl v Dlouhém jen dvůr. Rzy pak jsou jmenovány jako ves, patříce do roku 1750 pod rychtu novohrádeckou i se dvorem Dlouhým. Od roku 1750 jsou Rzy samostatná ves se svým rychtářem.
V roce 1742 vznikla, na základě hraničního recesu mezi obcí Tasovem a pozemky dvora dloužského a vsi Rzy, říšská hranice. V té době se mluvilo v Tasově hodně česky, sousedské styky tím však byly přerušeny.
Za raabisace dvoru v roce 1777 byl dvůr jako nevýnosný v Dlouhém zrušen, poněvadž na radu státníka Raaba se nevýnosné dvory rušily a pozemky byly dány poddaným pod dědičný nájem. Důsledkem toho bylo, že nastal ruch. Lidé na zakoupených místech stavěli příbytky ze dřeva z rozbouraného dvora a z okolních lesů a tak vznikla ves Dlouhé se svou rychtou asi v tom seskupení, až na malé změny, jak jest dodnes. Lid užíval pozemků po 90 let pod tímto dědičným nájmem a vedle svých urbariálních povinností musel platiti nájem z polí a luk. Nájem ten se platil v naturaliích žitem, ovsem, senem atd., které se vozilo na opočenský zámek.
Páni z Opočna měli však obavu, aby lid nenabyl vlastnického práva na užívaných pozemcích vydržením, a proto přemluvili lid, aby si pozemky najímal pod vy volací cenou v licitaci. Za tím účelem přišel v létě 1867 na Dlouhé z Nového Hrádku správce Obořil s pány a zřízenci z Opočna, aby pros-tomyslnému lidu namluvili, aby si pozemky najímali jinak než doposud. Aby si každý při vyvolání ceny přidal pětník a pozemky že připadnou do nájmu v užívám tomu, kdo dá nejvíce. Dobrý lid, nic netuše, na to přistoupil a tím změnil dosavadní dědičný nájem v nájem dražební. Vypravuje se, že se potom páni z Opočna na Hrádku smáli, jak ten lid v Dlouhém dostali a že za pět krejcarů koupili celé Dlouhé. Od té doby byl každých šest roků v Dlouhém pacht, dražba na pole. Poslední dražba byla v roce 1915. Podle pamětníků byl bouřlivý pacht na pole v roce 1873. Páni z Opočna při této dražbě dali dosavadní meze rozkopati, mezníky vyházeti a přesázeti, aby tím uvedli mezi lid zmatek a nešváry. Jeden na druhého pak přidával a pánům přibývalo. Lesy, které byly též pod dědičným nájmem, si páni však nechali a mnoho pozemků, na kterých lid téměř 100 roků pracoval, je hnojil, kámen sbíral, násilně odňali a nechali osázeti lesem. Když Janu Bosovi bylo takto sebráno 6 korců pozemků, bránil se tomu a bylo mu na žádost Jeho Jasnosti vysokourozeného pána pana knížete Josefa z Colloredo-Mansfeldů poručeno soudem, že od těch pozemků ustoupiti musí.
Po tomto nařízení muselo se pole od 30. září 1873 nechati a nesmělo se lidem dále obdělávati. Den dražby byl vždy na Dlouhém dnem svátečním. Lid chodil svátečně ustrojen a chodil houfně od oboru k oboru za licitátory a dražil. Po dražbě se přečetly podmínky dražby snesené v 15 bodech, které byly dosti kruté; tak na příklad nesměl se hlasití nájemník k žádnému vypěstovanému stromu ani keři, zejména ovocnému.
Na základě cis. patentu z roku 1849 čís. 170 byly dosavadní samostatné obce Dlouhé a Rzy sloučeny v jednu obec s jedním rychtářem, protože podle této úpravy byly zřizovány obce podle katastrálních map jako samostatné celky. Tyto mapy byly pro novou soustavu pozemkové daně tvořeny v roce 1817, a to tak, že pro každou osadu byla utvořena jedna mapa, ale osady, nedosahující 500 katastrálních jiter, byly slučovány v jednu katastrální mapu, aby se utvořily větší pozemkové celky. Tím se stalo, že základem obcí byly obvody vyměřené pro účele pozemkové daně a nikoliv obvody, které by měly k sobě vztahy vývojové. Jak jsem se již dříve zmínil, v Dlouhém byly pozemky panské, ve Rzech pak pozemky dědičné.
Jak chudá horská krajina sama sebou nese, bývalo v obci Dlouhém od pradávna chůdo. Obživu poskytovalo zde polní hospodářství a předení lnu. Neumíme si věru dobře představiti, jak se zde na těch horách žilo do doby, než přišly sem ke konci osmnáctého století brambory, dnes hlavní potravina chudého lidu. Vždyť v tom čase nebyla zde ani tkalcovina, která se zavedla ve zdejší obci po roce 1835. K tomu ke všemu družilo se nevolnictví, robota, které naše chudá obec nebyla také zproštěna.
Vrchnost naší dědiny bydlela na Frymburku, který kolem roku 1534 koupil Jan Trčka z Lípy a na Lipnici, a tu přešel Frymburk i s naší dědinou pod panství Opočenské, panství to pánů Trčků. Ve válce třicetileté byli Trčkové Opočna zbaveni a panství obdržel po Jeronýmu Colloredu z Wallsee bratr jeho Rudolf. Těmto pánům byla naše dědina povinna robotou.
Všichni občané, majitelé chalup v Dlouhém, měli podle tabel o vyvážení gruntů každý 13 dnů práce ruční s právem předkupním a 13 dnů nezáplatně; počítalo se na den pět a čtvrt krejcaru. Výkupné měl každý zaplatiti 15 zlatých 10 krejcarů. Ve Rzech pak, kde nebyly pozemky panské, byla také povinnost gruntovní. Na příklad na chalupě čp. 15 ve Rzech, ke které toho času náležely 23 korce dědičných pozemků, bylo roboty ruční 78 dnů, úrok peněžní čtyři a čtvrt krejcaru, cena za den pět a čtvrt krejcaru, výkupné 50 zlatých 30 krejcarů.
K tomu ke všemu se družil hlad, neúroda v obci a drahota. Mnoho lidu umíralo hladem po roce 1772, špatná pak léta byla v r. 1805, 1811, 1845 a pod. Po zrušení roboty v roce 1848 se zdálo, že obyvatelstvu v Dlouhém vzešla jitřenka lepších časů, netrvalo to však dlouho. Lid byl v roce 1867 zbaven dědičného nájmu, jak jsem se již na jiném místě zmínil. Nájem dražební pozemků v Dlouhém trval až do poválečných let, kdy pozemkovou reformou na základě zákona ze dne 27. května 1919 odjakživa porobený lid v Dlouhém stal se trochu volným a svobodným. Tato reforma jest zlatým mezníkem v dějinách vývoje a hospodářského života obce. Každý chalupník může si nyní svoje role svobodně obdělávati, hnojiti, stromy na nich vysazovati a je zužitkovati. Bylo tehdy vykoupeno 161 ha pozemků za 142.834 Kč.
Vedlejším zaměstnáním v mnohých chalupách, v mnohých pak hlavním, byla ruční tkalcovina. Před dávnými časy, když zde bavlnu neznali, zpracovával se jen len. Ten se v obci buď sel anebo se kupoval. Tkalci, kteří tkali, kupovali hotová přadénka. V každé chalupě se za stavem nedělalo, ve většině a snad v polovině chalup se prádlo a přadénka se prodávala. Plat od jednoho přadénka byl jeden a půl krejcaru a to musel býti dobrý přádník, aby jedno přadénko za den upředl. Hotová přadénka se prodávala za 11 krejcarů. V některých chalupách tkali plátno, člunek se házel z ruky do ruky. Byly kopy 60 loket dlouhé a l široké a tkalci potom kopu prodali jako svou a měli na ní 20 krejcarů. Zboží bylo dvaadvacetní, to jest 20 chodů.
V roce 1835 se objevila bavlna, zboží se dělalo režné a řídké, tak zvané kytaje 30 chodů 120 loket dlouhé, dvoukopové a faktoři od něho platili 90 krejcarů, později l zlatý 20 krejcarů. V roce 1870 objevila se v obci barevná bavlna, ze které se tkaly hladké kanafasy a as za 2 léta na to kanafasy přetkávané. Před 10 lety dělalo se v naší obci na 40 ručních stavech, dnes sotva na 10.
Obec naše od pradávna byla přiškolena k Novému Hrádku, kam občané naši posílají své děti do školy. Dokud návštěva nebyla povinná, některá rodina děti do školy neposílala vůbec, nebo jen tehdy, když bylo po práci, při které děti musely pomáhati a vydělávati živobytí již od útlého věku. Vyskytují se ještě lidé, kteří byli jen několikráte ve svém dětství ve škole. Číst a psát však v naší obci umějí všichni.
První škola byla při farním kostele v Novém Hrádku postavena v roce 1769, která v roce 1880 shořela. K této škole byla též přiškolena obec Sněžné a Borová, kteréžto obce postavily si své vlastní školy v roce 1875. Do postavení a otevření nové školy v Novém Hrádku byl Nový Hrádek několik roků bez školní budovy. Nově postavená pak škola v roce 1888 stála 18.000 zlatých, na niž obec Dlouhé-Rzy musela zaplatiti kvótu 3.300 zlatých. S výstavbou této školní budovy začala pak také přísnější povinná návštěva školy. Děti z obce měly však do školy přes kopec Šibeník daleko a proto zejména v zimě návštěvy školy ochabovaly pro nedostatečné ošacení a výživu dětí a protože byly také po starém způsobu přidržovány k práci při tkalcovině a při soukání. Učitelé s takovouto docházkou nemohli býti spokojeni a po zaslání trestního oznámení na c. k. okresní školní radu byli rodiče pokutováni, a když otec, nemaje peněz, nemohl zaplatiti, musel jíti sedět. Takových případů máme několik, že otec 4-5 dětí, po celotýdenní úmorné práci za stavem, v sobotu večer vylezl od stavu, snědl trochu ohřáté bramborové polévky neb úkropu, který mu žena odběhnuvší od soukání na rychlo připravila, ustrojil se do nuzného obleku, rozloučil se s rodinou a šel přes neděli anebo přes svátky sedět do Nového Města nad Metují dvě a půl hodiny cesty pěšky, aby nic nepromeškal.
Velmi často vyprávěl Přibyl "Pilskej", otec šesti dětí, jak šel do Novéno Města sedět a nesl si na klopě svého sosáku válečný metál z války šestašedesáté. Toho si však povšiml klíčník, že si nese s sebou do arestu císaře Františka Josefa a tak musel "Pilskej" metál se svého sosáku sundati a dáti v úschovu klíčníkovi, aby také nebyl zavřen Franz Josef, císař pán.
Z těchto důvodů přestali i někteří rodiče posílati své děti do školy na Nový Hrádek a přeškolili je do Olešnice, kde tehdy však, v roce 1900, české školy nebylo. Tyto okolnosti přiměly obecní zastupitelstvo, že několikráte byla podána žádost o zavedení aspoň zimní expositury, až konečně žádostem těm bylo vyhověno a začalo se vyučovati 1. prosince 1902 se 30 žáky ve světnici Antonína Umlaufa. Děti ze Rzů však chodily nadále na Nový Hrádek. V roce 1921 vznikla v obci první myšlenka na stavbu a zřízení nové školy. Obec na to pamatovala stavebním místem při výkupu pozemků z dlouhodobých pachtů. Škola pak byla postavena v letech 1922 a 1923 nákladem 320.000 Kč za starosty Petra Čtvrtečky. Osada Rzy jest však nadále při-školena k Novému Hrádku.
Mluvím-li zde o vzdělání ducha, musím poznamenati, že v roce 1881-3 byl majitelem chalupy čp. 5 ve Rzech Jan Baleár, zakladatel svobodné reformované církve. Také jeho zásluhou byla v tomto čase vystavěna pro tento sbor modlitebna v Bystrém. V měsíci září 1877 konal kazatel Hronovský po prvé evangelické bohoslužby v Tisu u Rzů v příbytku čp. 19 souseda Hurdálka. Služby Boží konaly se dopoledne a účastníci měli vedle zpěvu biblickou hodinu, při které písmák Jozue Poul z Dobřan, Čtvrtečka, Hejzlar, Světlík, Bažínský s věnečkem vousů na bradě a jiní vykládali písmo a dotazovali se přítomného kazatele na smysl veršů. V roce 1881 byly ve sboru v Tisu 84 duše v 19 rodinách. V tomto roce byla zakoupena od Hurdálka chalupa za 1.300 zlatých, v níž byla zřízena evangelická modlitebna, při které pak v příštím roce zřízen byl i hřbitov.
V naší obci Dlouhém měl svoji rodnou kolébku průmyslník Ferdinand Přibyl, zakla-
datel firmy Ferdinand Přibyl a synové v Krčině a ve Slaném u Prahy. Narodil se v čísle pop. 7 a byl synem knížecího lesního hajného. Obec Rzy pak jest rodištěrri Františka Smrčka, jenž se narodil v čp. 11 a svým přičiněním se vyšinul na místo místoředitele světové pojišťovny Riunione Adriatica di Sicurta v Terstu. Tento sepsal několik odborných spisů z oboru pojistné matematiky, jako na př. "Námořní pojištění", a redigoval před několika roky "Plavební list". Cestoval mnoho a v r. 1934 studoval na Rusi poměry po stránce obchodní.
Ze starých válečníků, kteří se zúčastnili války 1859 a 1866, musím vzpomenouti Josefa Grima a Jana Bose, kteří pěšky mašírovali do Itálie po 7 neděl a 2 dny; podle jejich vypravování "3 dni šli a čtvrtý den byl rasttag". Josef Přibyl "Pilskej", o němž jsem se zmiňoval již dříve, že na svém sosáku nosil až do své smrti (1929) "válečný metál", prodělal válku 1866 v Itálii. Antonín Šnajdr z čís. 23 zúčastnil se války 1866 na památném Dobeníně, kde dostal kulku do boku, kterou nosil v těle plných 60 roků, t. j. až do své smrti v roce 1926.
Než ukončím, pokládám za nutné, abych uvedl ještě následující, třeba ne tolik zajímavá, jako důležitá data, související úzce se životem v naší obci.
Půda jest hlinitá, lehká, na vyšších svazích křemenitá; na polích s větším svahem jest úrodné prsti slabá vrstva. Na lukách jsou místa jílovitá, rašelinná se spodkem nepropustným a tak se tvoří bahna. Spodek jest pra-horní břidlice a jen při styku hranic borovsko-tasovských jest malý ostrůvek červeného písku.
Obec Dlouhé-Rzy jest mírně zvlněná pahorkatina, předhoří hor Orlických, vzdálená hlavního pásma 7-8 km, rovin jest zde málo, mírných svahů však více, které se sklánějí k říčce Olešence, u níž jsou pak nejnižší body obce. Na levém břehu Olešenky jest svah o-brácen k severu a stáčí se k západu, na pravém pak k jihu a obrací se k východu. Nejvyšším bodem v obci jest Šibeník, vysoký 672 m, nejníže položené místo jest 530 m nad mořem.
Obcí protéká říčka Olešenka, která sbírá vody ze dvou menších potůčků tekoucích z Dlouhého, a jednoho od Lužan. Na potoce, pramenícím v Černém lese, zřídil pan Joseí Bartoň z Dobenína tři menší rybníky; plošná míra největšího jest asi 17 arů a pojme as 12.000 hl vody. Na potoku tekoucím z lesa Brodku, zřídil menší rybník pan Havlíček z Náchoda. Voda na Olešence jest dosti stálá, má menší spád a jest při ní zřízeno 8 vodních děl. Olešenka vysychá jen v nejsušších letech, jako na př. v roce 1904, 1908 a 1922.
Podnebí jest zde snesitelné, podhorské zimy jsou dosti tuhé, až - 15°, v zimě roku 1928/29 zaznamenány byly až -27" C. V létě dosti velká horka, neboť největší teplo zaznamenáno bylo na slunci + 44° C. Panují zde však časté větry, zmrzlý severní a prudký jihovýchodní, kterému jest vystaveno zvláště Dlouhé.
Ze zvířeny vyskytuje se zde zajíc, avšak proti jiným krajům málo, někdy zabloudí sem divoký králík; v roce 1926 objevena zde byla po prvé ondatra. Potkanů jest zde málo, jen u vody, hrabošů méně, veverek však dosti. V zimě přijde ke stavení i liška, aby si zardousila zajíce, který přijde za potravou až k příbytku. Někdy se objeví kuna, tchoř, lasička i hranostaj. Jest zde jezevec, vysoká zvěř se však vůbec nevyskytuje. Před 30-40 lety přecházela v hloučcích z hor Orlických do lesů českočermenských. Srnčí se vyskytne ojedinělý pár neb kus. Z ptactva se vyskytuje káně lesní, krahujec, jestřáb jest stálým hostem a prohání slepice. Před několika lety byl chován v zajetí při vile pana Josefa Bartoňe z Dobenína i skalní orel, který největší zimu 1928/29 vydržel venku. Jest zde dosti datlů a za nejlepšího pěvce zde pokládáme pěnici černohlávka. Přezimuje u nás sýkora, strnad, vrána, straka, sojka i kos. Též kvíčaly. Z ryb nutno uvésti pstruha, raků málo. Z plazů pak slepýše, neboť o zmiji zdejší lid neví.
Památkově chráněných míst zde není, jen lípa u hostince pana Čtvrtečky a kříž na ohradě, který postavil hajný a rychtář Antonín Drašnar v roce 1837.
Obyvatelstvo jest vesměs národnosti české, 89% římských katolíků, 8% evangelíků, 2.5% české církve a 0.5% bez vyznání. Jak jsem již uvedl, číst a psát umějí všichni. Obyvatelstva však na Dlouhém-Rzech ubývá podle následujících dat: v roce 1845 bylo napočteno 398 obyvatel

1881 - 391
1890 - 395
1910 - 315
1921 - 296
1930 - 275 v 66 domech.
Příčinou toho jsou snad továrny ve městech a v nich snadnější zaměstnání a lepší výdělek.
K obci jest 172.87 ha polí, 70 ha luk, 109.01 ha lesa, 10.71 ha pastvin, 9.56 ha zastavěných ploch, cest a vody.
Polní hospodářství kryje obživu obyvatelstva ze dvou třetin, ruční tkalcovina, která se před několika lety hodně provozovala, téměř vymizela, neboť se tkalcuje dnes ještě jen v několika rodinách. Z četnějších rodin hledají si obživu prací v lesích, při stavbách, v mech. tkalcovnách, na službách a pod. Pole jsou méně úrodná pro vyšší polohu, luka z jedné třetiny jednosečná, stařinová. Veškeré lesy patří velkostatku pana Josefa Bartoňe z Dobenína v Nov. Městě nad Met. a náleží do revíru Frymburk, od 1. března 1925, před tím patřily k velkostatku opočenskému, Colloredu-Mansfeldovi. Podle předcházejících připomínek veškeré pozemky až do roku 1922 patřily velkostatku opočenskému a protože je hospodáři měli pouze v dražebním pachtu po šest let, polí si nehleděli a je nehnojili v o-bavě, že při nejbližší dražbě by mu je soused při licitaci nenechal. V posledních letech se však pole začínají zvelebovat. V obci jsou dva hostince, jeden smíšený obchod, brusírna skla, mlýn a 5 strojních tkalcoven.
V .r. 1904 až 1905 vystavěna byla z Rokole do Olešnice přes naši obec okresní silnice a stála s odbočkami na Sněžné a do Dolu K 96.000,-. Subvenci v částce 18.000 K vymohl na ni poslanec Dr. Horský. V letech 1907 a 1908 byla přes obec vyměřena železnice, mapy a plány byly již tehdy hotovy, podnik ten se však dodnes neuskutečnil. V roce 1882 byl na Nov. Hrádku n. Met. zřízen poštovní úřad. 1. listopadu 1922 začal projížděti přes naši obec autobus a naposledy jel 9. října 1938, kdy Olešnice byla se Sudetami připojena k Říši. Přes obec vedly tři turistické stezky: červenobílá, Jiráskova horská cesta z Nového Města nad Metují až do Jablonného nad Orlicí po hřebenu Orlických hor, dále žlutá, taktéž z Nového Města nad Metují až do Ostí nad Orlicí a pak zelená z Nového Hrádku na blízký vrch Strážnici.
Ke zkrášlení přírodních partií velmi přispívá park při vilách pana Josefa Bartoňe z Dobenína, který nejen svou rozlohou, ale i bohatě pestrou květenou, střídající se s přírodní scenerií, doplněnou leskem vlnících se vod rybníků, upoutá zraky každého kolemjdoucího turisty i pocestného. Nad vší tou krásou přírody vévodí dřevěné, jakoby popínavou zelení ověnčené letní sídlo, jak se snažil aspoň z části mistrně zachytiti prof. K. Beneš obrázkem, jehož reprodukci připojuji. K oživení obce a uvedení její v širší známost, právě tak jako k jejímu zkrášlení velmi přispěly zřízením svých letních sídel rodina věhlasného a obětavého lékaře pana MUDra Josefa Kudrnáče, primáře náchodské okresní nemocnice, jakož i rodina pana Josefa Havlíčka, obchodníka v Náchodě. Letošního roku zřídil ve zdejší obci letní ozdravovnu pro osvěžení dětí zaměstnanců firmy Josef Bartoň a synové, značným nákladem a vším pohodlím vybavil pan Josef Bartoň z Dobenína, takže v letním čase v malebném údolí na pokraji lesa při svěží Olešence najde radost ze života i po celou sezónu 50 dítek továrních zaměstnanců.
Antonín Bos, starosta obce.

Dobré.

Obec Dobré s osadami Chmeliště, Živina a Petrovice leží těsně na úpatí Orlických hor v nadmořské výšce 451 m (kota u kostela). Rozkládá se podél okresní silnice, vedoucí od severu k jihu a má charakteristické seskupení podélné obce, jak ukáže pohled na kat. mapu. Usedlosti jsou po obou stranách silnice a mají pozemky v prutech jeden vedle dru hého kolmo k silnici. Zadní pole prutů byla u některých usedlostí asi oddělena pro dědice a tak vznikaly chalupy osady.
Z historie obce a z pověstí stojí za zmínku pověst o vzniku jména obce. V rybníce máchaly prádlo dvě sestry, Zuzana a Dorotka, a při tom uvázla jim zástěra o něco. Byl to zvon. Sešli se lidé, vytáhli jej a velmi se divili. Tu řekla Zuzana: "Však tu bude jednou dobrý". Mínila zvon. Od těch dob prý začalo se vesnici říkati Dobré. Onen zvon pak se dostal na doberský kostel a byl zván Zuzana. Obec se uvádí ve 13. - 14. století, kdy tu byla plebanie pod patronátem opata cisterciáckého kláštera na sv. Poli (nyní obec Klášter). Po husitských bouřích patřil kostel jako filiální k farnímu úřadu v Bílém Újezdě. Z těch časů dostává ještě tamní fara z doberského záduší dříví. Starý dřevěný kostel stával prý na starém hřbitově, který je dnes proměněn v park. Nový kostel se stavěl v letech 1738 - 1740 na pozemcích od čp. 47 a stal se farním samostatným pod patronátem vrchnosti rychnovské. Starý velký zvon "Pavel" s letopočtem 1588 padl za oběť lití děl ve světové válce, menší zvon má letopočet 1557. Na věži kostela byly pořízeny hodiny z výnosu divadel, představení v r. 1864.
Útvar půdy je převážně prahorní, na vápno silně chudý, hlavní horninou je prahorní břidlice (fylit), na Chmelištích je permský útvar a převládá červený písek. V lese v jednom lomě vyskytuje se žule podobná hornina - mineta, kterou lze i kamenicky opracovávati, je však velmi tvrdá. V letech 1837 - 1877 dolovala se v obci železná ruda (krevel) a vozila se do Skuhrova n. B. do huti. Ale podnik se nevyplácel, zanikl a dnes upomíná naň jen studna, napájená vodou ze zatopených šachet, které se říká "štola", a halda perku na poli.
Obec měla v r. 1930 654 obyvatele, 304 muže 354 ženy, a 146 čís. pop. K farnosti kostela sv. Petra a Pavla patří obec Hlinné, Osečnice, Lomy, Rovné, Kamenice a Dol. Spáleniště. Starý hřbitov byl na návsi, nový je za kostelem a stojí na něm od r. 1935 památník padlým za světové války. Poštovní úřad byl zřízen u nás v r. 1894 a jeho obvod se kryje přibližně s kolaturou. Máme i telefon s několika účastnickými stanicemi. Obecná škola je tu dvoutřídní s pobočkou, přiškolena je sem Kamenice se Žákovcem, Dol. Spáleniště a několik čísel ze Lhoty. Stará škola bývala dřevěná (v č. 87.) a když shnila, učilo se v č. 51 v nájmu. Nová škola se stavěla v r. 1836. Po vydání zákona o újezdních školách měšť. starala se obec, jež je přirozeným středem školního Újezdu, o zřízení měšťanky. Byla tu povolena zatím neújezdní měšťanka a vyučuje se na ní druhý rok. Obec pořídila vzorné plány a chystala se ke stavbě. Vyučuje se zatím v najatých místnostech. Od r. 1923 působí tu živnostenská škola pokračovací a třetí rok již také lidová škola hospodářská. Zdravotní obvod je tu také již po mnoho roků a rovněž četnická stanice.
Ze spolků a společenstev nejdříve tu působila divad. ochotnická jednota "Tyl" od roku 1896, ale divadlo se tu hrálo již daleko dříve, v letech sedmdesátých. Hospod, čtenářská beseda z téhož roku starala se o pokrok v hospodaření a opatřovala členům hnojiva. Od ní převzal později tuto činnost Spořitelní a záložní spolek, založený pokrokovými rolníky r. 1900. Ze skromných začátků vyrostl ve zdravý peněžní ústav lidový, spravující přes 4 mil. K vkladů. Postavil si, když nastřádal během let vlastní prostředky, spolkový dům, nazvaný Kampelička, který jest ozdobou obce. Podporuje ve svém okolí všechny prospěšné podniky, jako stavby škol, melioraci, elektrisaci, telefon, vodovod, koupi nemovitostí atd. Jest požehnáním pro celý obvod. Z jiných uvádíme živnostenské společenstvo, Sokol, včelařský spolek, elektr. družstvo, spolek pro vzájemné pojištění koní (sdružuje skoro polovinu soudn. okresu). Elektrisovali jsme zde v r. 1925, gravitační vodovod z povodí farského potoka se stavěl v r. 1933. Pořídil se svépomocí čistě vlastními prostředky bez subvencí a je bez dluhů. Sociální poměry jsou tu dosti vyvážené, neboť vedle řady usedlostí a chalup je tu i slušný počet řemesel a obchodů a drobní lidé přivydělávají si prací na najatých obecních pozemcích, tkalcovstvím doma i v tkalcovnách, takže ubývání obyvatelstva, pokud se jeví, není hrozivé. Tak se zdejší krásné okolí, kde hojnost lesů dýše nádhernou vůní a zdravým, čistým vzduchem, přiblížilo světu. Je jako stvořené pro klidný pobyt a odpočinek na dovolené pro městské lidi. Již po několik roků navštěvují nás tu letní hosté, jimž sousedé ochotně umožňují pobyt. Také sokolské tábořiště v údolí Zlatého potoka již po pět roků zřizované se těší vzrůstající oblibě.
Ačkoli dráha je od obce dosti vzdálena, je zde udržováno stálé autobusové spojení s Dobruškou. (Linka Dobré - Dobruška - N. Město -Č. Skalice).

Dobřany.

Leží ve výši 634 m n. m. na severozápadním svahu horského hřbetu Chřiby (771 m n. m.), které tvoří nyní hranici mezi Protektorátem a Sudetami.
Již zdaleka vítá každého typická věž místního kostela svatého Mikuláše, postaveného r. 1740 na místě bývalého dřevěného kostela, připomínaného již ve XIV. stol. V kostele zasluhuje pozoru hlavní oltář s krásnými barokovými sochami sv. Petra a Pavla. Proti kostelu u rybníčka stojí lípa, jejíž stáří se odhaduje na 500-600 let. Přes cestu, ve stínu lip, ukryta jest stará, dřevěná, rázovitá fara, postavená v r. 1776, kde v letech 1809-1817 působil český buditel Josef Liboslav Ziegler. V této době staly se Dobřany Mekkou národních buditelů českého severovýchodu: F. Heká, známého z románu A. Jiráska F. L. Věk, M. Siloráda Patrčky, M. Zdirada Poláka a mnoha jiných. I tehdejší patriarcha českého písemnictví Josef Dobrovský navštívil na Dobřanech tehdejšího faráře, jak o tom svědčí zápis ve staré farní pamětnici:
"6-rzigna roku 1814 slaužil mši swatau w kostele Dobřanském Josef Daubrawský, ginda Dobrowský".
Krásně popisuje život národní tehdejší doby A. Jirásek v náladovém obrázku "Na dobřanské faře". Na faře donedávna byly opatrovány dvě pamětní knihy: z r. 1772 a z r. 1836 - prvá jest nyní uložena v Národním museu, stejně jako památky, které zbyly tu po J. L. Zieglerovi.
Proti faře stojí budova sokolovny. V blízkosti vesnice jsou trosky hradu neznámého jména (podle Sedláčka hradu Dobrušky). V krásném horském klínu vybudováno koupaliště.
V místě jest obecná a měšťanská škola, poštovna, kampelička, 2 hostince, 3 obchody, l řezník a několik mechanických tkalcoven. Spolkový život vyvíjí se v hasičském spolku, Ochotnicko-čtenářské besedě, odboru Národní jednoty severočeské a tělocvičné jednotě Sokol.
Romantická krajina kolem s krásnými výhledy jak na blízké hlavní pásmo Orlických hor, tak na daleké Krkonoše, Zvičinu a pak daleko do kraje k Hradci Králové a Kunětické hoře a Rychnovu láká jak letní, tak zimní hosty, zvláště lyžaře, kterým zdejší, téměř horská krajina skýtá nejvhodnější lyžařské terény.
Josef Cimr, starosta.

Domašín.

Obec Domašín patřila dříve k panství opočenskému. Nyní tvoří samostatnou politickou katastrální i školní obec. Na severu sousedí s Provozí a Bačetínem, na východě a jihovýchodě se Spáleništěm, na jihu s Podbřezím a na západě s Dobruškou. Obec je rozložena na jihozápadním svahu výšiny. Domy jsou postaveny podle okresní silnice, vedoucí z Dobrušky přes Domašín, Miškov, Spáleniště, Žákovec a Kamenici k Dobrému a dále do hor. Na straně severovýchodní obtéká obec potok Brtva, tekoucí hlubokým úvalem, "Doly" zvaným.
Celková výměra obce Domašín činí 359'66 ha. Podle posledního sčítání má obec Domašín 432 obyvatele. Téměř všechno obyvatelstvo se zaměstnává polním hospodářstvím. Půda kolem obce není však dosti úrodná a proto se hospodáři dosti nalopotí, aby měli slušnou úrodu. Mimo polní hospodářství věnuje se dosti velká péče pěstování ovocného stromoví. Jiným zdrojem obživy je zdejší kruhovka na výrobu cihel p. stav. Jirsáka z Dobrušky, dodávající cihly do celého podhoří. Z řemesel je zde zastoupeno kovářství, truhlářství, te-sařství, krejčovství atd.
Obec Domašín vlastní také vodovod, který byl značným nákladem postaven v r. 1930 - 31. Také elektrisace je v obci zcela zavedena. Pěkná a účelně zařízená škola byla postavena v r. 1926. Obcí probíhá okresní silnice, na níž je udržována autobusová doprava na trati Dobré-Dobruška-Nové Město nad Met.-Česká Skalice.
V obci je několik velmi starých rodů, z nichž nejstarší je selský rod Zimu, který hospodaří na svém gruntě od r. 1654, dále rod Rejzkú od r. 1696, rod Petrů a několik jiných.

Domkov.

Domkov, čítající dnes 20 popisných čísel, vznikl ve středověku a náležel k lénu panství náchodského. Když byl Náchod v majetku loupeživého rytíže Koldy ze Žampachu, sídlil na domkovské tvrzi rod Buchovců z Buchova, který se zúčastnil různých bojů husitských doma i za hranicemi. Buchovcové se zúčastnili i korunovace krále Jiřího z Poděbrad. Doba zániku tvrze není nám známa, ale až do dnešní doby zachovaly se nám části hliněného valu a podzemní sklepení pod kolnou u čísla popisného 4, které se nalézá nyní v majetku p. Václava Mervarta. Až do počátku minulého století není o Domkově žádné zmínky. Roku 1866 byl Domkov dějištěm války rakousko-pruské. Až do války světové roku 1914-1918 a za doby poválečné trpěl Domkov komunikačně zamýšlenou výstavbou nádrže na Rozkoši, jejíž uskutečnění by bylo značilo také zánik Domkova. Později tato horečka utichla a přikročeno roku 1930 k elektrisaci obce. O několik let později provedena regulace Šonovského potoka, který protéká obcí, a o rok později provedena družstevně meliorace pozemků. Roku 1937 byla postavena nová okresní silnice v úseku Kleny-Domkov-Nahořany, která je dnes četně frekventována.
Adolf Habr, starosta.

Hlinné.

Obec Hlinné leží na jihozápadním svahu Orlického pohoří na jihových. hranici okresu novoměstského. Hraničí s okresem rychnovským. Na 410 ha obecního katastru je 79 čísel v obci a 16 v osadě Sekyrce. Kromě kapličky a obecné školy, která nahradila zimní exposi-tury před rokem 1909, není zde význačné budovy. Obyvatelé v počtu 320 osob jsou převážně zemědělci. Asi 30 dělníků pracuje v Porkertově slévárně ve Skuhrově, která každého roku pamatuje na chudé zdejší školy. Obec vlastní 5 ha polí a 45 ha lesů.
Hlinné leží podél okresní cesty, která ji spojuje s Dobrým a přes Svinné se Skuhrovem. Obecní cestou je spojena s pohraniční obcí Osečnicí. Autobusové spojení je dvakrát denně z Dobrého na Dobrušku, která kromě Solnice je její železniční stanicí. V roce 1939 byl do obce zaveden telefon a tím obec zapojena na poštovní úřad v Dobrém. Chybí dosud za vedení elektřiny, což se zde nyní pociťuje u velké většiny obyvatel velmi citelně.
Před jediným zdejším hostincem byla zasazena r. 1919 lípa Svobody, která s lípou Švehlovou z r. 1938 tvoří nyní symbolické mezníky úseku našich dějin po světové válce, jejíž odraz je zřejmý i v náboženském rozvrstvení obyvatelstva. Vedle 291 řím. katol. bylo zde 96 příslušníků čs. vyznání a 32 bez vyznání.
Jméno obce bylo odvozeno od kmene hlina, obec v 15. stol- náležela klášteru Sv. Pole u Vyš. Újezda. Selské rebelie r. 1628 se činně zúčastnili dva zdejší občané: Eliáš, fořtův syn, a Jíra Tonk, zvaný Dlouhý. Roku 1636 bylo Hlinné převedeno k panství černíkovickému od opočenského.

Houdkovice.

Paměť lidská nesahá do dob, kdy na pozemcích nynějších Houdkovic hospodařil původní majitel Houdek. Není také jisto, zdali byl v nějaké souvislosti s majiteli hradu Karlova, vybudovaného západně od Houdkovic, po němž dnes již není památky a na jehož místě roste les, též "Karlov" zvaný. Potomci zemana Houdka sluli Houdkovici a osada po nich Houdkovice.
Obec leží v kotlině k severu otevřené, po obou březích potoka, napájeného prameny v lukách na jižní straně katastru, v nadmořské výši 321 m.
Téměř všecko obyvatelstvo, v počtu 310, jednotné národnostně a skoro jednotné v náboženství (římskokatolickém), nachází tu svou obživu. Až na tři výjimky má každá rodina své stavení, jichž jest celkem 72. Případné úspory si ukládají členové rodin ve zdejší kampeličce. Elektrická energie zavedena roku 1930. V téže době byla stavěna silnice k Byzhradci jako přípojka k silnici, vedoucí z Opočna přes Houdkovice do Voděrad, po níž projíždí dvakrát denně autobus mezi Opočnem a Kostelcem n. Orl. Od Voděrad a od Byzhradce jsou nádherné výhledy k Orlickým horám a k Jiráskově chatě na Dobrošově.
Alois Nosek.

Chlístov.

Malá vesnička, čítající 26 popisných čísel se 129 obyvateli. Rozloha katastru měří 139 ha. Nadmořská výška ve středu obce je 320 m a nejvyšší bod u vesnice je 370 m nad mořem. Obyvatelé jsou náboženství římskokatolického a povoláním většinou výkonní zemědělci. Přiškolena jest obec školou obecnou do sousední obce Valu a školou měšťanskou do Dobrušky. Přifařena je k děkanství dobrušskému. V obci je obecní knihovna a čilý hasičský sbor, založený r. 1904. Obec je zelektrisována a elektrický proud odebírá z elektrárny v Krčině. Doba vzniku obce není známa.
Podle ústního podání bylo původní jméno obce "Lískov" - snad od lískových keřů, kterými kdysi místo nynější obce bylo zarostlé. Až do roku 1872 patřila obec Chlístov pod správu obce Spy, v kterémžto roce byla osamostatněna.
Kronikář.

Janov.

Obec Janov u Nového Města nad Metují leží na úpatí Orlických hor mezi obcemi Bystrým a Tisem na svahovitém terénu, vklíněna jsouc mezi vrchy Krahulec a Vartu. V místech, kde stojí dnes obec Janov, rozkládaly se lesy a pole zemanského dvora Janova, který stál na místě, kde jsou dnes luka, mezi hořejší a dolení částí obce. Dvůr tento stával zde již v 15. století a patřil tou dobou až do konce 16. století pod panství frymburské. Zříceniny hradu Frymburku jsou u Nového Hrádku. Mohutné dubové stromoví rozprostíralo se kolem dvora. Pode dvorem byly dva rybníky. Vidíme dosud hráze jejich. Doba vzniku, jakož i jméno zakladatele dvora, je neznámo. V prvé polovici 18. století koupil zemanský dvůr Janov od majitele neznámého jména přistěhovalý Němec, kdesi z Braniborska, jménem Dyntar. Měl 4 syny a 2 dcery. Když dvůr kolem roku 1750 vyhořel, rozdělil tehdejší majitel dvora, Dyntar, pozemky svým synům a dcerám. Obě dcery obdržely pozemky dvora směrem jižním. Nezanechavše však potomků, odkázaly majetek svůj kostelu v Bystrém. Ostatní pozemky dvora rozdělil jejich majitel svým synům ve 4 části. Synové Dyntarovi vystavěli pak na nich první usedlosti v obci, nynější čísla l, 4, 7, 9. Dodnes zříme na starobylých těchto staveních na lomenici nápis: "Tento příbytek jest postaven nákladem Václava Dyntara r. 1758". Uvedený nápis vidíme jasně ještě na lomenici dnešního čp. 9. Na lomenici dnešního čp, 1 je málo již znatelný nápis: "Tento příbytek postaven jest nákladem Josefa Dyntara roku 1752". Později rozděleny byly usedlosti dnešní, čp. 1 a 4 každá na dvě části a vznikla tak nynější čp. 2 a 3. Majitelé těchto prvotních usedlostí špatně hospodařili, rozprodávali své pozemky lidem, kteří na nich stavěli. Lesy v pole obrátili a na něm se živili. Tak vznikala obec. Do r. 1850 a dlouho před tím byl počet domů nezměněn, 29 čísel popisných. Pak stoupá počet čísel do roku 1904 na 47 čísel. Poslední 2 čísla postavena byla v roce 1931 a 1937, takže obec čítá dnes 49 čísel. Mimo větší povodně r. 1895 a velkého ohně v obci 26. srpna 1881, kdy vyhořelo 7 čísel a 2 stodoly, jest obec od větších živelních i válečných pohrom do dnešní doby uchráněna. Roku 1900 má obec 304 obyvatele. Roku 1939 pouze 189. Příčiny tohoto poklesu obyvatelstva jsou vystěhovalectví a omezená porodnost. Špatné sociální poměry zavinily tento velký pokles obyvatelstva v obci. Význačnějších budov obec nemá. Hasičský sbor v obci založen byl r. 1902. Obyvatelé obce jsou dělníci námezdně pracující, kterých je 90% všeho obyvatelstva. Jenom 10% obyvatelstva nežije z námezdního poměru. V obci je jenom 7 usedlostí s více než 20 korci polí, ostatní usedlosti jsou drobná hospodářství od 2 do 10 korců polí. Největší obživu nacházelo obyvatelstvo obce Janova v provozování domácího tkalcovství do r. 1895, kdy tento domácí průmysl nabyl největšího rozmachu v obci, pracovaloť se tou dobou na devadesáti stavech. R. 1939 pracuje se pouze na jedenácti stavech. Od r. 1895 odchází zdejší dělnictvo až do r. 1914 za prací do Německa, kde nachází slušnou obživu. Tím domácí průmysl v obci upadá. Dnes obyvatelstvo obce Janova nachází obživu na stavbách jako zedníci, pomoc, dělníci, tesaři, dále v okolních mechanických tkalcovnách. Na podzim každoročně již po 50 let chodí dělníci z obce Janova na kampaň do cukrovaru v Českém Meziříčí.
Z cizích vojsk tábořili zde za válek napoleonských Francouzi na památné louce v severovýchodní části obce u Sněžného, kde se dodnes "Na francouzském palouku" říká. Dále byli zde v r. 1866 Prušáci. Tito stavěli stráže na kopci v březině, kde se dodnes proto "Na vartě" říká. Světové války 1914-18 zúčastnilo se z obce Janova 58 mužů ve věku 17. až 51. roku, z nichž 17 stalo se obětí této války. Dnes žije obec v klidu tichým svým životem a očekává lepší zítřek lidstva a českého národa.
Josef Dušánek, t.č. kronikář v Janově.

Jestřebí.

Obec Jestřebí leží 3 km severovýchodně od Nového Města nad Met. na mírném svahu. Od středu obce na jihovýchod nalézá se osada Nouzín. Na sever pak v kotlině říční při ústí řeky Olešenky do Metuje jest samota Peklo, dříve mlýn a pila. Nyní je tam restaurace s opodál postavenou novou pilou. Obydlí na na pravém břehu Olešenky patří k obci Lipí u Náchoda. O původu a založení obce Jestřebí jest málo určitých zpráv. Nejstarší zmínka jest ve farním zápisu v Slavoňově z r. 1668. Tehdy obec čítala 4 statky a l zahradu, tedy 5 čísel. V roce 1786 měla obec s osadou Nouzín 32 pop. čísel se 190 obyvateli. Nyní čítá obec 44 čísla se 175 obyvateli. Hlavní zaměstnání je zemědělství. Drobní zemědělci si přivydělávají nahodilou prací v různých odvětvích. Někteří doma ručně tkalcují. Toto řemeslo během půlstoletí upadlo zde na čtvrtinu svého bývalého rozsahu. Občané bez pozemku jsou zaměstnáni ponejvíce v tkalcovských továrnách v Novém Městě nad Metují. Obyvatelstvo je úplně české a náboženství katolického. Při nadmořské výšce 480 m daří se zde ještě dosti dobře ovocnému stromoví, jmenovitě třešním. Od obce Jestřebí směrem k Peklu, na okraji lesa v katastru obce Sendraže, vedle strmé stráně nad řekou Metují nachází se rovinka, zvaná "Sadí". Výměra této roviny jest asi 50 a. Dnes v těchto místech je lesní porost stromů jehličnatých, smíšený s břízami. Zde stával kdysi dřevěný lovecký zámeček. Podle starých pověstí byla v tomto zámečku šibenice. Při vykonávání poprav bylo zvoněno zámeckým zvonečkem, který se potom nacházel v nedalekých Libchyních. Byl tam až do světové války, kdy byl zrekvírován.
Alois Hanuš, starosta a kronikář.

Jílovice.

Obec Jílovice leží v údolí, z jižní a východní strany ji kryjí lesy, od severu pak mírné opukové návrší, takže cizinec, který přichází, vidí ji, až je těsně u ní. Vznik obce datuje se do druhé poloviny 16. st., a to byla jen osada, patřící pod rychtu v Městci nad Dědinou. Jílovice čítají 103 čísla se 435 obyv. Jméno její vzniklo od těžké jílovité půdy, která ji se tří stran obklopuje, neb v dobách deštivých její bláto je pověstné a každý její občan i se zavázanýma očima pozná při prvním kroku, že je na svém katastru.
Jílovice je jednou z mála větších obcí v celém kraji, kde chybí škola, smutná to památka z dob minulých, kdy venkovské obyvatelstvo si školy nepřálo, ba úroveň vzdělání byla tak nízká, že postavení školní budovy se bránilo. Jinak její hospodářské a kulturní složky z doby dnešní obstojí v každé soutěži v širokém okolí.
Je zde vzorná a velice prosperující kampelička, zal. v r. 1909, hospodářsko-čtenářská beseda "Jitřenka" od r. 1898, a na zdejší poměry veliká obecní knihovna (1078 svazků) vybrané četby, že se může směle řadit po bok knihovnám městským. Tělocvičná jednota Sokol, hasičský sbor, Místní osvětová komise a CPO konají svoji práci jako málokde.
Obec je stavěna podle silnic, které se rozbíhají na 5 různých stran. Historické a starožitné památky v obci nejsou; bývaly zde rody písmáků, jejichž staré a málokde se vyskytující knihy zdobí dnes různá musea. Podle výpisů ze zemských archivů ještě 5 let po válce třicetileté v naší obci, čítající tehdy 80 duší, nebyl ani jeden katolík, což tehdejší regent panství opočenského,
Klement Vratislavský, se zármutkem zemským úřadům sděluje.

Klášter nad Dědinou.

Jednou z nejzajímavějších obcí po stránce historické je obec Klášter nad Dědinou, ležící zcela na okraji novoměstského okresu uprostřed mezi Opočnem a Třebechovicemi, v překrásné kotlince, vroubené zeleným pásem lesů vysokoújezdeckých na západě, na východě pak romantickými partiemi okolo řeky Dědiny, která zde tvoří krásné zákoutí s vrbami, sklánějícími se nad tichými tůněmi, jinde pak staleté duby, které pevně drží břehy řeky klidné, která však se dovede při prudkých deštích rozvodniti tak, že se rozleje po lukách a zaplaví všechno, kam voda může dosáhnout.
Pozadí této krásné scenerie tvoří na severu Krkonoše a na východě Orlické hory.
Minulost Kláštera je velmi zajímavá a tvořila by sama celou knihu. Slavný náš historiograf Augustin Sedláček věnoval skvělou práci minulosti této nepatrné obce. V místech, kde se obec Klášter n. D. rozkládá, stával skutečně klášter, a to řádu cisterciáckého, zvaný "Svaté Pole". Založen byl r. 1149 za krále Vladislava I. Roku 1358 opatem kláštera byl nějaký Vernher, r. 1390 Benedikt. Klášter byl bohatý, patřily k němu mnohé okolní obce, jako Městec, Jílovice, Libřice, Líčno, Hlinné, Bačetín, Sudín a jiné. Roku 1420, asi v polovici prosince, Orebité spolu s bratry hradeckými klášter přepadli, zapálili a zničili. Obnoven klášter již nebyl a trosky z něho stály až do roku 1800. Když Mikuláš Trčka z Lípy koupil roku 1494 panství opočenské, spojil Svaté Pole a část jeho zboží s panstvím opočenským v jeden celek. Jiná část připadla k panství smiřickému, jiná k rychnovskému. Když poslední Trčka, Adam Erdman, byl r. 1634 zavražděn s Valdštejnem v Chebu (Eger), panství opočenské bylo konfiskováno a roku 1636 prodáno hraběcímu rodu Colloredů. Za panování tohoto rodu byly na panství, celkem řídce obydleném, zakládány obce a osady, a tak kolem roku 1600 byla založena obec Klášter, ač vznik její se připisuje také Českým bratřím, kteří se v tehdejší době na mnohých místech východních Čech usadili. Svědčil by o tom malý, úhledný kostelíček v obci, ještě do nedávná zdobený na jedné straně střechy hvězdou, na druhé beránkem s korouhvičkou, znaky to Českých bratří. Pobělohorským pronásledováním byli i Čeští bratří v Klášteře těžce postiženi a mnozí se odstěhovali za hranice, jiní však raději zůstali a přijali na oko víru katolickou, v srdcích však zůstali Českými bratry a v tajnosti se shromažďovali, posilujíce se u víře Beránkově. Vzdor velikému pronásledování zůstalo u nich toto vědomí evangelické po 156 let a předáváno s otců na syny, až toleranční patent Josefa II. roku 1781 je z náboženské nesvobody vytrhl a přihlásili se k slavné tradici svých předků a přestoupili na víru evangelickou. Byli to nejprve bratří Šolínové, Jan a Jiří. Potomci jejich žijí v obci dodnes. Když pak bylo hledáno středisko pro nově utvořený evangelický sbor a jeho farní úřad, zvolen byl právě Klášter, aby se tak u-držela stará tradice Českých bratří. Dnes je obec téměř celá evangelická a sídlem jednoho z největších sborů českobratrské evangelické církve v Čechách.
Obyvatelé. Obec má 28 domů a 150 obyvatel, po většině evangelíků. Téměř všichni obyvatelé patří k rolnickému stavu a jsou to rolníci zdatní. Všechny pokroky v rolnictví nalezly vždy u nich plný ohlas. Ušlechtilý skot simenský prvně přivezen do Kláštera, první koně belgičtí rovněž byli koupeni v Belgii od rolníků klášterských a od té doby chov belgického koně ovládl celý kraj. Pěstuje se všechno, zvláště se daří obilí a řepě, ale pěstuje se také kukuřice, zelí a jiné plodiny.
Spolky a korporace. V obci je sbor dobrovolných hasičů, jehož starostou je pan Šafařovský, statkář. Obce Ledce a Klášter mají dohromady tělocvičnou jednotu Sokol. Kampelička rok od roku stoupá svojí výkonností a je krásným příkladem vzájemné svépomocí a družstevnictví. Čtenářská beseda měla knihovnu, kterou předala obci a tato ji každého roku doplňuje novými knihami. Honební kroužek, který pěstuje myslivost v obci, která se racionelně provádí a docílila pozoruhodných výsledků, tvoří několik střelců. Jejich vůdcem je pan statkář Šafařovský mladší a nájemcem honitby pan Bohuslav Potoček starší.
Pamětihodnosti.
Starý, již dříve zmíněný kostelíček asi z 15. století, šindelem krytý, zasvěcený Janu Křtiteli, stojící uprostřed malého hřbitůvku, dávno již nepoužívaného. Vedle kostelíčka stojí staletý vaz, svědek to těžkých i radostných dob tohoto požehnaného kraje. Nad obcí na malém návrší stojí českobratrský evangelický kostel, svítící svojí bělostí uprostřed nádherné hřbitovní zeleně do kraje a vyprávějící o veliké lásce předků k církvi a Božímu slovu. Je to kostel toleranční a mimo věž a apsidu nic na něm nebylo měněno. Stojí uprostřed tichého hřbitova, který je znám svojí úprav-ností a krásou. Stavení v obci, popisná čísla l až 6, stojí po většině na troskách bývalého kláštera a zdi a různé jiné památky svědčí o minulosti klášterních bratří řeholníků. Blízko obce v lese pod Vysokým Újezdem nacházejí se popelnice, svědkové to osídlení těchto míst v dávných dobách.
Nejstarší rod v obci je rod Solí nu v, jehož jeden potomek je starostou obce, kterou spravuje k rozkvětu. Dále je v obci dvoutřídní škola, kde je řídící učitelkou paní Františka Grymová, dále je v obci českobratrský evangelický farní úřad se starým a velmi obsažným archivem. Farářem je Bohumír Opočenský, již čtvrtý toho rodu na klášterské faře. Z rodiny této vyšlo již 19 evangelických farářů.
Mezi svoje rodáky čítá obec průmyslníka Dra Ing. Frant. Janečka, majitele zbrojovky a továrny na automobily a motocykly v Praze, který je typickým příkladem pravého českého selfmademana.
B. O.

Králova Lhota.

Tato katastrální obec v nejzápadnějším cípu politického okresu novoměstského nad Metují rozkládá se při bývalé kladskopolské stezce, od západu na východ a vede jí dálková silnice, vedoucí z Hradce Králové do Nov. Města nad Metují a dále na Náchod. Průměrná nadmořská výška obce činí 270 m. Na půlnoční straně se rozkládá mezi obcemi Královou Lhotou, Jásennou a Rohenicemi táhlý vrch "Bílý kopec". Na jeho jižním svahu je vlastně Králova Lhota rozložena. Nejvyšší místo návrší bělokopeckého je na zemském mezníku, kde je udána výška 294 m. Celková výměra katastru činí 615 ha 86 a. Z toho jest 526 ha 43 a polí, 32 ha 23 a luk, 6 ha 57 a lesů.
Lhota značí lhůta, prodlení, sečkání neb dobu určenou smlouvou. Poněvadž od starodávna bývaly nové osady na jistou lhůtu od poplatků osvobozeny, jsou zvány "Lhotami". Osadníci, kteří se usadili na gruntech královských, byli také na určitou "Ihótu" osvobozeni od poplatků a proto osadě dali jméno Lhota Králova. Bylo to v době zakládání osad za Přemysla Otakara II. V seznamu desátků pro krále Václava r. 1384 vypsaných jmenuje se plebánie Kunigswald sivé Meziříč, jakož i Kunigsfeld (Králova Lhota). Stará pověst vypravuje, že Lhota patřila k věnu královny vdovy. Královna tu prý kdysi povila synka na místě, kde je nyní č. 63. Dosud prý je v kůlně statku kolébka ze zlata hluboko v zemi zakopaná. Proto je na obecní pečeti kolébka s královskou korunou a poštovní trubkou. Jiná verse praví, že Lhotou kdysi projížděl na cestě do Polska sám král. Když tábořil ve vsi, přijel rychlý posel z Prahy, který oznámil králi radostnou zvěst, že královna povila syna.
Roku 1415 byla uvedena v držení Lhoty Jitka z Meziříčí, vdova po Hynku z Třebechovic. R. 1454 Hynek z Náchoda a Červené Hory prodal své dědictví v Králově Lhotě za 14 kop gr s dvory kmetčími Kuňce z Červené Hory, sestře své, a Dorotě z Lauterbachu a jejím dědicům za 60 kop gr. R. 1456 dne 6. srpna obdržel zboží ve vsi Meziříčí a Králově Lhotě Vratislav z Mitrovic, přijav r. 1461 syna Jana v jednotu toho zboží.
V r. 1500 Petr z Dube, Adrsbachu a na Rychmburce prodal ves Královu Lhotu s devíti dvory kmetčími, s rychtou a kostelním podacím a jiné statky Mikuláši ml. Trčkovi z Lípy. R. 1582 bylo ve Lhotě 18 rolníků u-sedlých a 110 osob.
V r. 1608-1611 seděl na dvoře selském v Králově Lhotě Jan Len z Likkerštorfu. (Uvádí se za svědka v registratuře města Dobrušky.) Po zavraždění hraběte Adama Erdmana Trčky v Chebu (Eger) dostává se Lhota pod panství bratří Jeronýma a Rudolfa čolloredů.
Ve válce třicetileté utrpěla obec nezměrné škody. R. 1639 musili Lhotečtí odevzdati generálu Hodicovi 3042 zl. 45 gr. R. 1641 vyhořel místní kostelík. V r. 1643 vzali vojíni pluku generála z Hoffkirchu v obci tři klisny. V r. 1645 a 1646 Švédové z Hradce a Dobrušky loupili kraj, takže mnozí lidé přišli o všechno. Nouze, hlad a mor trápily osadníky, takže hřbitov nepostačoval k pohřbívání.
Náboženské bouře v době protireformace přinesly nová utrpení. V r. 1732 byli zatčeni a uvězněni z Královy Lhoty Václav Bašek, Pavel Šotola, Václav Lacina, Václav Vilímek, Jakub Krejzl, Jiří Bartoš, Martin Jirsák, Bartoloměj Baček, Jan Bašek a Jiří Šťásek. Po dvě léta byli ve vyšetřování. Není tudíž divu, že v r. 1742 podlehlo mnoho lidí nabídce pruského generála z Kalksteinu a odešlo do Prus, protože nesnášenlivost náboženská odcizila lid Habsburkům. Z Královy Lhoty odešlo 41 osadníků, mezi nimiž Martin Jirsák z č. 7, Jan Kouba z č. 54, Matěj Kouba z č. 63 a jiní, kteří jako rekrutové "pas a červený obojek na krk dostali a do Sliz přec odešli". R. 1744 bylo ve Lhotě ubytováno 50 důstojníků, 32 služebníků a 3126 mužů pruského vojska. V r. 1745 měl král Bedřich hlavní stan v Meziříčí a od 26. června do 20. července jeho vojsko stálo od Opočna k Rohenicům a Králově Lhotě. V gruntovních zápisech Ihoteckých často se uvádí, že mnohý majitel usedlosti "skrz ruin od vojska v nic přišel". V sedmileté válce navštívili Prusové obec naši v r. 1756 a 1758.
V r. 1758 "na hřbitově táborem leželi, kostel zplundrovali, zeď rozbořili a tam děla k Hradci namířili". V r. 1778 ve válce o bavorské dědictví udala se srážka u naší obce, která ve vojenských dějinách má název "Srážka u Královy Lhoty". Trvala pět hodin a Rakušané v ní ztratili 2 důstojníky a 38 mužů, Prusové 3 důstojníky a 43 muže.
Kostel sv. Sigmunda je filiální. Od r. 1713 je obec přifařena k Českému Meziříčí. Dříve zde bývala samostatná fara podobojí. Kostelík jest stavba stará, podle mínění faráře Spiro-cha postavena kol r. 1366 za Karla IV., kdy tělo sv. Sigmunda bylo přivezeno do Prahy. R. 1641 kostel celý i s věží vyhořel. Byl obnoven r. 1644 a nové tři zvony do něho pořízeny. Za války světové byly dva zvony rozbity a zrekvírovány. V r. 1934 darovali manželé Rydlovi z č. l zvonek umíráček. Před kostelem byl prastarý dřevěný kříž. V r. 1880 byl na jeho místo postaven kříž pískovcový. Ještě v r. 1651 za Enocha člemense Vratislavského, hejtmana panství opočenského, bylo při "popsánj lydi žiwych" napočteno ve Lhotě 128 lidí, vesměs evangelíků, z nichž u 63 zjištěna naděje na získání ke katolictví. U 65 nebylo na získání naděje. Faře v Meziříčí platila obec desátku: "pssenicze l korecz, žitta 19 korczů 2 wiertele, ovsa 20 korczů 2 wiertele'. V r. 1651 "při zádussý králhotském založenj Swatého Zykmunda na dluzých se vykazuje 477 kop 46 gr l denár, na hotowie 4 kopy 8 gr 5 a půl denáru. Rolí faržských zádussý užiwá, které lidé osívají a čtvrtý mandel dávají. Roly pod 2 korcze sám kněz osývá. Luk, na kterých se sena nabere 3 -vozy. U Skrssycz také gest niegaký paloucžek. Ittem Sedlisště a lauka též kniez klydjtj má. Segry a letníky wedle starého způsobu dávají. Koledy, wegcze, kolácže svým čzasem wedle možnosti."
Škola zde jest od r. 1788. Nejdříve byla soukromá a učilo se v č. 10, potom v č. 5, v hospodě č. 1 a v č. 11. Nato se vyučovalo v obecní pastoušce. Ta sloužila i za obydlí ponocnému. Dne 1. května 1861 položen byl základní kámen k nynější budově. R. 1881 byla přistavěna první třída a škola rozšířena na dvoutřídní.
Králova Lhota měla pozemky mokré, těžké a neúrodné. "Všude zem Páně, jen ve Lhotě jíl", říkalo se v okolí. Ale v r. 1896 se ustavilo meliorační družstvo s předsedou Josefem Drahorádem. Ten za vydatné pomoci MUDra J. Dvořáka, poslance na sněmu českém, dokončil potom dílo, jež v životě obce značilo úplný převrat. Dotud chudá obec, které bylo přezdíváno "Cikánská holota", se hospodářsky povznesla na úroveň okolních obcí; Neplodné pastviny a mokřiny se staly úrodnými poli, na nichž se pěstují všechny druhy hospodářských plodin, nejvíce však pšenice a cukrovka.
Druhým velkým hospodářským podnikem bylo ustavení Družstva pro rozvod elektrické energie v Králově Lhotě. Přistoupilo za člena Východočeské elektrárny v Hradci Králové a v r. 1926 postavilo rozvodovou síť nákladem 113.000 K.
Vydatným pomocníkem hospodářů jest místní kampelička, spořitelní a záložní spolek pro Královu Lhotu a Skršice. Byla založena v r. 1902.
Nejstarším spolkem jest "Ochotnický spolek". Byl založen v r. 1873 a jeho prvním předsedou byl Josef Drahorád. Mimo vzdělávací činnost vyvíjel spolek také činnost okrašlovací. Po obci byly na jeho popud zavezeny jámy a kaluže, vysázena stromořadí kaštanů a lip a prostranství před kostelem upraveno a vysázeno lipami, které je dosud zdobí. V r. 1901 byl založen Sbor dobrovolných hasičů, který jest vyzbrojen moderním nářadím hasičským. R. 1919 byla založena Tělocvičná jednota Sokol. Obecní knihovna byla založena v r. 1922. Čítá nyní 380 čísel o 409 svazcích.
Podle posledního sčítání v r. 1930 má obec 116 čísel a 488 obyvatel. Obyvatelstva stále ubývá. Z ovoce daří se dobře švestky a hrušky, ale špatně jabloně, které předčasně rakovatí. Ovocnictví se však nevěnuje ta péče, které by zasluhovalo.

Křivice.

Způsobem stavby jest tato obec původu slovanského. Doba založeni Křivic a jiných okolních obcí jest neznámá. Bylo-li Týniště, ležící u řeky Orlice, mezi 11. a 12. stol. osadou, kudy vedla zemská stezka od Kostelce n. Orlicí, vyúsťující za Třebechovicemi na zemskou stezku, vedoucí od Náchoda přes Opočno na Hradec Králové, nemohlo odlehlé místo, kde se Křivice nalézají, tou dobou úplně zarostlé pralesem, býti obydleno. Ale je nepochybno, že také zde při založení osady byl bohatý pramen vody. Nasvědčuje tomu pramen, jenž vyvěrá asi 200 m nade vsí a teče potůčkem, zvaným "Vrbka". Téměř s jistotou možno předpokládati, že tento potůček před staletími vtékal do Orlice za Týništěm. Zdá se, že do doby pánů z rodu Drslavců v kraji hradeckém, kteří pilně vzdělávali země lesem zarostlé, tedy do 12. a 13. století, spadá doba vzniku Křivic. Pravděpodobně stál zde původně svobodný dvorec - a to na místě dnes stojícího statku čp. 6. Dokumentárně zjištěno, že majitelem jmenovaného statku a první obyvatel jmenoval se Křivka; odtud odvozeno jméno Křivice. Soustavným zakládáním vesnic podle zákupního práva (někdy mezi 12. a 13. stoletím) byly pozemky plánovitě rozděleny v lány a přiděleny zájemcům.
Týniště patřilo pravděpodobně i s Křivicemi rodu Drslavců, kteří sídlili v Dobrušce nebo na Opočně. R. 1399 Týniště i Křivice patřily jinému Drslavci, totiž Peškovi z Častolovic. Křivice, Bolehošť a Vyhnanice se brzy nato dostaly v manství rytířů Hložků z Bolehoště (kteří sídlili na tvrzi v Bole-hošti), a to až do r. 1511, kdy je koupil Tristan Dačický z Barchova. Ten je však nedržel dlouho a prodal vše již roku 1511 Mikuláši Trčkovi mladšímu, který se nedlouho před tím stal pánem Opočna. V rukou Trčků zůstaly Křivice až do zavraždění Valdštýnova. Křivice tedy v celku měnily poměrně málo své pány. Zachovala se zpráva se jmény u-sedlíků a jejich platů již z doby předhusitské (1399). Tak se dovídáme, že v té době (r. 1395) se stal zdejší rodák Šimon plebánem v Úpici. Purkrechtní knihy jsou zachovány též již z doby před válkou třicetiletou (r. 1580). Počet usedlostí během století jen velmi pomalu rostl až do dob Marie Terezie a Josefa II. Historické zprávy z doby husitské a po-husitské se nedochovaly (r. 1400 - 1580). V hospodářském ohledu v té době nebylo mnoho změn ani v počtu usedlostí a závazků vůči vrchnosti. Jména usedlíků křivických z r. 1399 se zachovala tím způsobem, že té doby majitel vsi, Puta z Častolovic, věnoval k oltáři kostela v Častolovicích roční úrok, kterým mu byla ves Křivice povinna a že přitom udal jména usedlíků i s částkami, které na každého k placení připadaly. Takovéto věnování bylo v těchto letech zapisováno latinsky do zvláštních knih "Libri erectionum", které byly v naší době i tiskem vydány.
Držitelé Křivic byli Mutina a Sezema z Dobrušky kolem r. 1360. Roku 1495 prodává kníže Jindřich Mískoleský podací právo kostela křovického na pana Viléma z Pernštejna, který právě v té době koupil panství Pardubice. Není jasno, jak se kníže Jindřich, člen rodu Poděbradů, dostal k držení Křivic, které tehdy co manský statek patřily k Bolehošti. Zpráva o podacím právu (r. 1495) nevylučuje možnost kališnické fary, poněvadž ke kostelu v Křivicích patří Lhota Bolehošťská, 10 u-sedlostí v Nové Vsi, 2 ve Vyhnanicích a dříve patřily též Ježkovice, Ostašovice, Uřínovice, Rašovice a celé Vyhnanice. (Podle Flesara).
Uprostřed vsi stojí na poněkud vyvýšeném místě starobylý filiální kostel sv. Vavřince z r. 1495, v němž je cínová křtitelnice z r. 1609, opatřená znakem trčkovským, podle nápisu ulita v Hradci Králové za církevní správy kněze Václava z Přepych (tehdy kališnické-ho) a za rychtáře Jiříka Petrovského, konšelů Václava Černého a Jana Kořínka, kostelníků (kostelník značil tenkrát správce jmění kostelního). Daroval ji Jan Trčka z Lípy. Na zvonech jsou dva letopočty: r. 1557 a 1590. Stavba kostela jest gotická, věž ve slohu barokním z r. 1759. Kněžiště jest opatřeno lunetovou římsou a vyzdobeno výjevy oběti Abrahamovy a Josefa před Faraónem. Uvnitř na klenbě kněžiště jest malba Krista a dvou andělů z téže doby. Na klenbovém oblouku je znak rodový s nápisem: Jan Rudolf Trčka z Lípy a M. Magdal. Trčková z Lobkovic s letopočtem.
V letech devadesátých minulého století stál v kostele hlavní oltář z r. 1690 s obrazem sv. Vavřince, který maloval r. 1778 Jakub Hanuš, malíř novoměstský. Postranní oltář Panny Marie pocházel z r. 1656 a byl věnován Enochem Clemensem Vratislavem ze Zvole, hejtmanem panství častolovického. Druhý postranní oltář sv. Václava z r. 1676 byl dříve na hlavním oltáři (bylť kostel původně zasvěcen sv. Václavu a teprve později sv. Vavřinci). Tak čteme v urbáři opočenském z r. 1580, že v této vsi jest kostel založení sv. Václava, ku kterémuž lesů a rolí nemálo jest a toho se též k potřebám zadusí užívá. Ke konci let devadesátých byly staré oltáře pro sešlost odstraněny a postaven jeden nový hlavní oltář.
Až do r. 1828 učívalo se ve zdejší obci jako jinde po chalupách. Teprve v tomto roce za učitelování Františka Hráského byla zde ustanovena expositní škola, jíž byla vyhrazena místnost v obecní kovárně. R. 1876 byla postavena nová škola na místě staré, která byla zbourána.
V přítomné době má vesnice asi 70 čísel popisných a 350 obyvatel, již jsou většinou zemědělci mimo několik rodin chalupníků a dělníků, kteří trvale pracují v továrnách a dílnách v Týništi. Podle náboženského vyznání je zde většina římskokatolická, asi 20% českobratrského evangelického vyznání a asi 5% vyznavačů církve české a bez vyznání. Obec patří k soudnímu okresu opočenskému a politickému okresu Nové Město nad Metují.
Obec má 12 ha lesů. Je zde 14 řemeslníků, l hostinec, kampelička, vodní družstvo a elektrické družstvo. Telefon jest zaveden v hostinci.
Význační rodáci této obce jsou: dva lékaři, pluk. lékař Dr. Jan Potoček a jeho syn MUDr. Oldřich Potoček, tři profesoři, Dr. Jan Potoček, docent Masarykovy university v Brně, zemřelý Lad. Bahník, profesor na střední škole, Dr. Jos. Zeman, profesor gymnasia v Hradci Král., učitelé: Karel Samek, zemřel v Klášteře n. Děd., Frant. Kašpar, řídící v Klášteře n. Děd., Václav Lepš, odb. učitel v Novém Hradci Králové, Jarmila Sitná, učitelka v Dobrém, Ing. Jar. Potoček, asistent na vysoké škole technické v Brně, Ing. Boh. Hušek, těch. vedoucí podniků v Brně, Ing. Dr. Jar. Trojan z čp. l, agronom v Táboře, P. Josef Ježek, katecheta v Rychnově n. Kněz., Karel Samek, byv. majitel tov. podniku v Rusku, nyní v Mladé Boleslavi, absolvent průmyslové školy, Ing. Jan Zvoníček z čp. l, zemřel v Praze, Josef Samek, řed. měst. úř. v Lounech.
Na severovýchodní straně obce rozkládá se panský les, patřící knížeti Colloredovi. Směrem k Týništi se krajina mírně svažuje. Obec leží uprostřed polí, za nimiž se táhnou kol dokola lesy jehličnaté a listnaté, v nichž jsou převážně duby a buky.
Nadmořská výška obce jest 290 m. Křivina u Vyhnanic jest v okolí nejvýše položený bod 448 m n. m. Odtud jest krásný rozhled k Hradci Králové, Pardubicům, na Kunětickou horu a na Českomoravskou vysočinu. Úplně shora je vidět na Orlické hory a k Náchodu.
V letní době jsou Křivice vyhledávaným výletním místem, chodí se sem zejména z blízkého Týniště nad Orlicí.
Jan Kašpar, Křivice, čp. 33.

Křovice.

Prvá písemná zpráva o vsi Křovicích zachovala se v privilegiu z r. 1361, vydaném na Opočně, jímž Mutina a Sezema z Dobrušky daroval plebánu P. Domkovi při kostele dobrušském mimo jiné v Křovicích sedliště s jedním lánem a půlprutem rolí, připojiv k tomu rybník za vsí Křovicí. Když r. 1520 -Trčka z Lípy založil "špitál" pro chudé v Dobrušce, daroval ves Křovice jako nadaci jmenovanému špitálu a kostelu i s robotami a platem ročně 20 grošů českých a jednou kopou vajec od 9 a 2/4 osedlých. Dobruška povinností jejich nesousedsky zneužívala, ale Křovičtí se nedali. Téměř po celá tři staletí vedli mezi sebou dost ostré spory. Ač vrchnost opočenská jako rozhodčí ve sporech s Dobruškou vždy rozhodla po právu ve prospěch Křovických, přece tito nikdy nechyběli při vzpourách.
R. 1851 vykoupily se Křovice z jedné třetiny roboty sumou 1.500 zl. a rovněž se vymanily ze závislosti na Dobrušce sumou 4.000 zlatých.
Dnes má obec 65 pop. čísel s 320 obyvateli a katastr, výměrou 209 ha. Usedlosti větší výměry mají dobrou výstavnost, v obci je zavedena elektrická energie, vodovod a význačný podnik, kruhová cihelna Jana Vlčka.
Z křovického katastru odbírá v Nadymači silný pramen pitné vody celý vodovod města Dobrušky.
Josef Hejcman.

Ledce.

První známky o původu obce spadají do druhé polovice 15. století. Čteme, že ve vsi Ledcích v zahradě u dvora panského posud viděti jest malý pahorek, poslední to zbytek bývalé tvrze ledecké. Po ní psal se Oldřich Červenka z Ledeč, jenž s Pavlem ze Zaluňo-va a jinými panu Jiřímu z Poděbrad sloužil. R. 1482 zaznamenává se v Ledcích Daniel Šárovec ze Šárova, po něm syn Petr ze Šárova. Tvrz pánů z Ledce souvisela s kostelíkem svaté Máří Magdalény, který podle pověsti dala vystavěti Anna Městečka na památku svého utrpení, jež zažila od svého ukrutného bratra Jana Městeckého, zvaného mladšího, z Opočna, na počátku 15 století.
V kostelíku sv. Máří Magdaleny pochováni jsou dva rytíři Šárovci, kde ve zdi zasazeny mají náhrobní kameny. Dvě století měli v držení Šárovcové tvrze Ledce a Sruby. Poslední zmizeli válkou třicetiletou.
Jména prvních usedlých v obci se uvádějí v urbáři panství opočenského z roku 1598, zanesených v pamětní knize obce Ledeč. Druzí usedlí zapsáni jsou v urbáři z roku 1655, kde vyjmenováni jsou všichni sedláci, patřící tehdáž k rychtě ledecké. Bouří náboženských i vzbouření selských usedlí v obci se přímo nezúčastnili. R- 1717 vyhořel dvůr v Ledcích.
V době tolerance zaznamenává se činnost protestantského starého ledeckého písmáka Frinty a zpěváka kacířských písní Hejra. Roku 1835 vystavěn byl při hospodářském dvoře v Ledcích cukrovar, jenž vyráběl cukr primitivním způsobem.
R. 1808 narodil se v čp. 31 Jan Šolín Ledecký, pozdější evangelický duchovní správce ve Vysoké. Druhý rodák ledecký, Jan Jelen, evangelický duchovní, působil v Libici nad Cidlinou. Z učitelů rodáků sluší zaznamenati Jana Michálka, roz. r. 1832, jenž působil v Klášteře jako učitel. Válka šestašedesátá obce přímo se nedotkla, ač pět občanů ve vojsku sloužilo.
První požár, známý v obci, byl v r. 1868, kdy čtyři čísla lehla popelem: 33, 34, 2 a 3; mezi nimi dva největší statky. Roku 1861 dne 21. listopadu praskl kotel v cukrovaru ledeckém. Šest lidí přišlo o život. Pak se pracovalo v cukrovaru ledeckém až do r. 1870; začalo se od nejprimitivnějších začátků, pokračovalo se v zdokonalování strojů, zvyšovala se denní kapacita, až zatlačily tento cukrovar tenkrát modernější cukrovary, panský v Podzámčí a selský v Českém Meziříčí. Nyní má obec 75 čísel popisných a 300 obyvatelů.

Lhota - Doubravice.

Dvě osady, Lhota a Doubravice, tvoří obec Lhotu-Doubravici, čítající 260 obyvatel v 60 popisných číslech. Leží při nové okresní silnici z Nahořan do Klen. V části průtahu této silnice nacházela se v dávných dobách zemská stezka "Hradečanka" od Hradce Králové přes Rohenice, Lhotu, Provodov na Náchod. Stáří Lhoty lze odhadnouti na 700 let podle tvaru návsi a podle jména, odvozeného od slova "lhůta". Patřila k panství novoměstskému. Osada Doubravice jest starší a jméno její jest odvozeno od doubravy v těch místech se nacházející. Podle pověsti stával tam dvůr a Hraše uvádí mezi zámožnou náchodskou šlechtou i pány z Doubravice. Až do r. 1420 patřívala augustiniánskému klášteru v Jaroměři. V husitských dobách byli majiteli Doubravice Tamchynové z Doubravice, zvaní též Slánští podle statku Slaný v Kladsku. Pod obcí Lhotou-Doubravicí nalézají se rozlehlá luka, zv. "Rozkoš". V těchto místech byl až do r. 1834 rozlehlý rybník téhož jména se zajímavou pověstí o původu. V dnešní době jsou tato luka známa tím, že jest tam projektována retenční nádrž na vodu z řek Úpy a Metuje. Obyvatelstvo okolních obcí se však důrazně proti tomu brání, jelikož by bylo ve své existenci značně poškozeno. Obec Lhota byla 10. dubna r. 1858 postižena krutým požárem, který zničil, s výjimkou 6 pop. čísel, celou ves. Kruhovitá náves i pruh pozemku za obcí ke hřbitovu byla v r. 1920 a v dalších letech vysázena ovocným stromovím, které nese nyní obci značný příjem. V r. 1931 byly zřízeny v obci dvě hospodářské nádrže na vodu a provedena po obci kanalisace. V témže roce zakoupena pro hasičský sbor moderní motorová stříkačka. Od roku 1929 působí v obci kampelička, mající nyní ca. 700.000 K vkladů a 160.000 K zápůjček. Hřbitov na kopci "Lysáku" byl zřízen v r. 1923. Jest zajímavý jak tím, jest pietně a vkusně upraven. Proti němu byl v r. 1935 postaven z odkazu zdejšího rodáka, novoměstského mlynáře Jana Voborníka, nákladem ca. 130.000 K kostelík sv. Jana Křtitele. Obec Lhota-Doubravice jest ryze zemědělská s úrodnými, kol obce se nalézajícími pozemky. Menší část obyvatelstva dochází za prací do okolních měst. Ze zemědělských plodin se pěstuje hlavně cukrovka, pšenice, žito a ječmen, z části i zelenina. Značná péče se věnuje chovu hospodářského zvířectva.
Josef Křeček

Libchyně.

Kdy byla naše obec založena, není přesně známo, ale již r. 1440 patřila ke hradu Krčinu a r. 1484 přišla ves ke statku černčickému.
R. 1503 pan Jan z Kácova na Černčicích daroval ves Novému Městu Hradišti, kterému zůstala v poddanství až do r. 1848.
R. 1586 žily v obci pouze 4 usedlé rodiny. R. 1770 obdrželo občanstvo obce císařským patentem právo na své majetky, ze kterých nemělo býti více od vrchnosti vyháněno a na jejich místa nesmělo se jiné dosazovati. R. 1771 panovala veliká drahota a bída, hlavně o živobytí. K umírnění této nouze obdrželo obyvatelstvo od císařské milosti Marie Terezie 50 zlatých (regenských).
Farností patřila naše obec podle starých záznamů k filiálnímu kostelu ve Slavoňově, husitskému již r. 1350. Teprve od r. 1886, kdy stal se kostel ve Slavoňově farním samostatným, trvale přifařena tam.
Rozvoj naší obce ztěžuje velmi bídné komunikační spojení jak s okresním městem, tak i s okolními vesnicemi. Obyvatelstvo věnuje se zčásti polnímu hospodářství, zčásti ručnímu a továrnímu tkalcovství. Za různým zaměstnáním a řemeslem dochází do okresního města.
Od Nového Města přes Rezek probíhá Bartoňova turistická stezka přes obec Sendraž do Pekla, kudy mnoho letních hostí prochází a tu naše víska poněkud ožívá. Obyvatelů podle statistiky při sčítání vždy po desíti letech rok od roku ubývá. V roce 1890 napočteni 284 obyvatelé, v r. 1900 274 obyv., v r. 1910 248 obyv., v r. 1921 238 obyv., v r. 1930 228 obyvatel. Příčina tohoto poklesu jest přesídlení do měst za lehčím a lepším výdělkem a lepším pohodlím. Dnešním dnem má obec naše 59 čísel popisných a 227 obyvatel. Starostou obce je p. Jos. Obst.
Josef Mach, t. č. kronikář.

Mezilesí.

Horská vesnička tkalců - Mezilesí - leží na svahu kopce Halačova. Charakteristické a milé jsou její vybílené chaloupky, zdobené malovanými štíty se "sluníčky" a s nezbytnými přístřešky, kterými je téměř celé stavení chráněno proti mrazivým větrům a sněhu. Jednotvárný klapot stavů "na cukr, na kafe" zaznívá od ranního svítání do pozdních hodin nočních. Hubený výdělek je tkalcům zaslouženou odměnou za dlouhou lopotu často celé rodiny.
Chudá pole, zejména nade vsí, nutí k nekonečnému vybírání kamene. S polními pracemi musí si lid velmi pospíšiti, aby jej nepřekvapily podzimní plískanice a nepohody. Vzdor těžkému životu jsou obyvatelé spokojeni. Snad pestrý a bohatý výhled do kraje, který se naskýtá téměř z každé chalupy, je jim skrovnou náhradou za lehčí život v kraji. Je zde krásně, milo v zimě, v létě, proto každý rád se v tato místa vrací a vzpomíná.
V poslední době se staly lyžařské terény na blízkém Sendražském kopci, v Jesinkách a na Halačově cílem lyžařů.
Mil. Šoltová, učitelka.

Mělčany.

Obec leží v klínu lesů a zahrad, v údolí půl hodiny jižně od Dobrušky. S hor Orlických protéká dědinou Zlatý potok směrem od jihu k západu. Na jižní straně po celé délce údolí a obce rozkládá se lesnaté návrší Chlum, dostupující výšky 357 m, ve výměře 185 ha. Na opačné straně, severní, je kopec Dobrušský, 317 m vysoký. Na východě je les, zvaný "Obec". K západu přechází úzké údolí v rovinu k Dobrušce a Pulicům, s nadmořskou výškou 290 m. Je to romantická krajina, bohatá na přírodní krásy, která láká četné výletníky, kteří vždy rádi se sem vracejí.
"Zlatý potok" je říčka nepatrná a milá, ale při větších deštích neb na jaře při tání sněhu v horách proměňuje se v mohutnou řeku; rybolov má pronajat rybářský spolek z Opočna. "Na Chlume" jsou staré mohyly v počtu as 70; zdá se však, že mnoho jich bylo přeměnou lesa srovnáno se zemí. Podle nálezů úlomků a jehlic patří tyto mohyly do starší doby bronzové (únětické). Na východním strmém svahu lesa Chlumu stával v dávnověku hrad, po kterém jsou patrný ještě zbytky valů.
První známá zmínka o dědině je zápis v deskách dvorských z r. 1455; podle tohoto zápisu přináležel k hradu Opočnu poplužní dvůr manský Srub, jinak Zmrhalovice nad Milčany, s lesem řečeným Drnov.
Rozloha katastru je 370 ha. Z toho 190 ha orné půdy a luk a 180 ha lesů. Obec vlastní 2 ha polí a 10 ha lesa. Půda selská měří 173 ha, panská 190 ha, zádušní kostela dobrušského 21/2 ha. Hasičský sbor o 19 členech vlastní novou motorovou stříkačku. Obecní knihovna má přes 120 svazků. Péčí okresního zastupitelstva novoměstského, za peněžité podpory země České a obcí Dobrušky a Mělčan staví se do obce nová okresní silnice, čímž vyhověno bude dávnému přání celé veřejnosti. Nyní čítá 30 čísel se 120 obyvateli, vesměs zemědělci, národnosti české, náboženství římskokatolického.

Městec nad Dědinou.

Malá vesnička Městec nad Dědinou nalézá se v malebné poloze nad tokem říčky Dědiny. Jest jednou z malých vísek v okrese opočenském, neboť čítá pouze 33 popisná čísla, která jsou rozestavěna po mírném svahu kolem čtvercové návsi. Náves ta byla značným nákladem upravena v pěkný parčík. Uprostřed je umístěn na dřevěném sloupu malý zvonek a kamenný kříž "Svaté Trojice". Nemá žádných veřejných budov ani školy, jen několik větších statků. Kousek cesty za vsí je vodní mlýn "Bieker", poháněný turbinou a vybavený moderními mlýnskými stroji.
V roce 1921 bylo založeno družstvo pro rozvod a upotřebení elektrické síly a elektrisace provedena v následujícím roce. Za večerů je obec osvětlována 6 veřejnými světly. Pozemkovou reformou v roce 1924 bylo obyvatelům obce přiděleno as 20 ha orné půdy a založeno tak několik rolnických existencí. Pozemky patřily k velkostatku Vranov. V roce 1929 byla obec připojena na telefonní síť s centrálou v Českém Meziříčí. V obci zřízeny dvě hovorny, jedna ve mlýně, druhá v hostinci.
O vzdělání občanstva stará se "Čtenářská beseda". Její knihovna čítá na 200 svazků hodnotných knih. Na zakupování nových knih přispívá obec částkou 100 K.
Roku 1939 ustaveno Vodní družstvo, sekce Městec - České Meziříčí, pro regulaci řeky Dědiny a s prací bylo již započato. Přes řeku bude postaven nový železobetonový most. Náklad na tuto regulaci bude značný, bude však vyvážen zhodnocením pozemků, které byly někdy i několikrát za rok vodou zaplavovány. Obyvatelé vísky žijí v dosti dobré shodě, každý v starostech o svá hospodářství.

Městec.

Obec leží na západní hranici okresu novoměstského, na silnici Nové Město - Jaroměř, 330 m nad mořem. Nyní má 23 popisná čísla (včetně 5 čísel u Vel. Jesenice, zvaných Čeperka) se 100 obyvateli.
Jméno Městec může býti odvozeno od staročeského "miesto", s ním jest asi v souvislosti jméno mocných pánů Městeckých, kteří za časů Žižkových na Opočně seděli a jimž zboží městecké, snad kdysi tvrz, mohlo patřiti. Blízký kostel jesenický patřil do našich dnů pod patronaci panství Opočno, ač jiného takového majetku na blízku nebylo.
Původně stával zde asi pouze dvůr - tvrz. Aby majitel nemusil své zaměstnance při dvoře celý rok živiti a o bydlení se jim starati, postavil aneb pomohl postaviti chaty, přidal několik měr podřadnějšího pole a tak si zajistil celoročního robotníka, kterého si ku práci, když ho potřeboval, zavolal. Takový byl pravděpodobný původ těch 16 čísel popisných - obce Městce.
Po zrušení roboty r. 1849 sloučily nové c. k. úřady Městec se sousední Veselící. Společný obecní výbor spravoval po 73 roky, do r. 1922, obě obce, kdy se zase rozloučily.
Na jih pod vsí říká se "Na rybníkách". Byly zde rybníky od sebe oddělené dosud stojícími hrázemi a mohl býti jeden do druhého vypuštěn. Nejvýše položen byl "Nový" pod Nahořanami, pod ním "Starý", dál "Závistník", "Kravek" a "Bahna", kterýžto poslední vypouštěl svou vodu do Metuje. Jsou-li z doby Karlovy, nebo Ferdinanda III., nevíme.
Má-li každý člověk v životě svůj černý pátek, měl Městec svůj černý den v sobotu. Bylo to roku 1883, 2. června ve 2 hodiny odpoledne, kdy vypukl po mnoho dní trvajícím vedru v jednom stavení oheň, který v 5-8 minutách zachvátil 12 dřevěných, pod doškovými, na trn vyschlými střechami se krčících chalup i s hospodářskými budovami. Ničivý živel, podporován příznivým větrem, s takovou zuřivostí a rychlostí vrhl se na vísku, že obyvatelům, pokud nebyli za prací v poli, sotva podařilo se holé životy zachrániti. Ne-víme-li nic o původu obce, zde byl její konec. Byl konec těm doškovým střechám, z nichž každého jara ptal se konipas přívětivého svého hospodáře:
"Živ-lis, sedláčku, živ-lis."
Jen tři baráčky zůstaly, v sebe schouleny a vyděšeny, jakoby jeden druhého se ptal, jak je možné, že to boží dopuštění přestály. Sem pak večerem do stodol a kam se dalo přicházeli pohořelí popáleni, umazáni a marným zápasem s mocným živlem utrmáceni, aby, bude-li možná, spánkem si ulevili.
Velká byla bída, která Městec navštívila, ale také velká byla účast na pomoci postiženým. Okolní města i vesnice rychlými a vydatnými sbírkami peněz, šatů, chleba, mouky, obilí, sena, slámy a j. přispěchaly na pomoc, jak o tom vděčně a podrobně místní kronika vypravuje. Do podzimu a zase za přispění dobrých lidí z popela znovu povstal Městec - ta naše česká víska pod horami.

Nedvězí.

Obec Nedvězí jest malebná horská vesnička, rozložená svými domky chudých horských tkalců, rolníků a několika malými tkalcovničkami v táhlém, hluboce vřezaném údolí při Nedvězském potůčku ve směru od východu k západu (střed obce), pak při levém břehu Zlatého potoka, ještě níže položeného (část obce, zvané Doly), a pak po stráních, návrších a zákoutích (části, zvané: Kout, Bahna, Končiny, Rovinka, Grindle).
Chudá horská pole střídají se s jehličnatými i listnatými lesy, pastvinami po stráních plných keřů, bříz a jiného porostu, a tvoří tak překrásnou scenerii horského kraje, tak tichou a dojemnou, že vábí v každé roční době k návštěvě a odpočinku.
Život horského lidu jest tvrdý, chudý na radosti, ale bohatý na práci za tkalcovskými stavy a na chudých políčkách. Klapot stavů ozývá se téměř z každého domku.
Obec Nedvězí má 243 obyvatel, z toho 111 mužů, 132 žen, v 74 domcích a usedlostech. Rolnických usedlostí jest 19, mech. tkalcovny 4, domků dóm. tkalců 48. Obec má jednotřídní obecnou školu v nové nákladné budově z roku 1928. V ní je umístěna též obecní knihovna. Farností a poštovnou přináleží k obci Dobřanům, odkudž vede do Nedvězí okresní silnice. Autobusové spojení jest z Bystrého u N. Města n. Met.

Nový Hrádek.

Tiché to horské městečko, téměř na samé říšské hranici ve výši 565 m nad mořem položené, s okolím přírodními krásami oplývajícím. Čítá tou dobou 298 čísel a na 1400 obyvatel. Lid je ponejvíce chudý. Obživu mu skýtá ruční tkalcovství spolu s výtěžkem málo úrodných políček a několik průmyslových závodů (mechanických tkalcoven) v nedávné době zde zřízených.
Dějiny pohorského tohoto městečka jsou ovšem chudé. Hrádek náležel od dávných dob k panství frymburskému, jež jméno má od hradu Frymburku. Frymburk, z něhož nyní jen rozvaliny se vypínají, stojí na kopci 500 m vysokém, jehož úpatí obtéká říčka Olešen-ka se tří stran. Hrad nebýval veliký, ale pevný. Stával již ve 14. století a prvním pánem hradu a panství, o němž se s určitostí mluví, byl kolem roku 1354 Matouš z Frymburka.
O Hrádku jako městečku děje se zmínka již v roce 1520, kdy tehdejší držitel panství frymburského, Anděl z Ronovce, prodal panství frymburské Zdeňku Trčkovi z Lípy i na Lipnici, kterémuž rodu náleželo až do r. 1636, kdy císař Ferdinand II. zkonfiskoval statky Trčkovy a přenechal je Rudolfu Jeronýmovi Colloredo z Wallsee.
Po zkáze rodu trčkovského ve století 17. cizí rod hrabat, později knížat, stal se pánem Nového Hrádku. V roce 1626 za povstání sel-
ského sedláci slezli hrad Frymburk a vyloupili jej. O tři léta později, roku 1629, zpustošili Frymburk opětně. V roce 1638 byl Frymburk švédským vůdcem Bannerem vypálen a zničen. (Koule švédská dodnes u lesní správy se ukazuje). Později některé části hradu byly přikrývány, ale vrchnost, bydlící na výstavnějším Opočně, litovala nákladu, a tak odevzdáno vše zhoubě času a zlobě lidské, aby tak dílo zkázy bylo dokonáno.
Již roku 1537 dobývala se pod Hrádkem ruda železná a stávaly tu hamry, později však zanikly. Dne 16. máje roku 1646 za Rudolfa Colloredo z Wallsee vyzdvižena pec na šmelcování železa pod hradem Frymburkem - v nynějších Dolích a Šmalcovně. Oboje bylo na starém místě obnoveno, ale později zase zaniklo.
Zhoubné veliké války neminuly hrůzami svými ani toto zákoutí. Jak již výše uvedeno, za 301eté války Švédové až sem pronikli, za prvních válek slezských tu Chorvati delší dobu "leželi" proti Prusům a za války sedmileté střídali se tu císařští i Prusové.
Ve století 19. stíhán byl Hrádek častými velikými požáry. Tak dne 9. května roku 1843 o půl 9. hod. večerní vypukl oheň v čísle pop. 57 Josefa Drašnara a s úžasnou rychlostí se při panujícím prudkém větru šířil. Ze slaměné střechy hořícího stavení přeletěl hořící došek přes celé náměstí, které zakrátko bylo v jediném plameni. Vyhořelo 45 stavení a naposledy chytila stará zvonice. Zvony s děsným rachotem padaly dolů a rozlily se. Vypravuje se, že prý v kašně, tehdy dřevěné, která byla na náměstí, se voda vařila. Škoda požárem způsobená činila 65.000 zlatých, na tehdejší dobu peníz ohromný. Přičiněním olešnických a dobrušských hasičů zachráněn kostel a tím i veliká část Hrádku.
Roku 1847 následkem neúrody panovala zde hrozná bída. Lid, spotřebovav brambory, o-trubami se živil a ani těch nebylo. Teprve v příštím revolučním roce 1848 se bídě ulevilo. Byla zrušena robota a zřizováním národních gard znamenitý výdělek nastal tkalcům zhotovováním plachtoviny čili plátěného atlasu, který poskytoval národním gardám a dobrovolným vojskům lehký a laciný oděv.
Roku 1880 dne 6. září o půl jedenácté hodině v noci vznikl v čísle pop. 69 požár, jenž rychle se šířil po celé podfarské, dnes Hradní ulici. Vyhořelo 26 čísel, mezi nimi škola a fara, oboje úplně dřevěné.
Dne 2. června 1883 vypukl další požár a zničil 13 stavení. Jiné menší se ani neuvádějí. Od roku 1843 byly zde celkem 22 požáry.
Tyto časté požáry přiměly teprve obyvatelstvo ke zřízení Sboru dobrovolných hasičů, který přičiněním řídícího učitele Františka Ježka r. 1881 byl zde založen.
Náboženská nesnášenlivost, která tolik neštěstí národu našemu způsobila, našla místa i v Novém Hrádku.
Dne 24. března r. 1851 zemřel na Hrádku evangelík František Dusil. Katolíci zdejší žádali, aby Dusil nebyl pohřben na místním katolickém hřbitově. Když žádosti nevyhověno, chtěli pohřbení násilně překaziti. Teprve zakročením četnictva, do Hrádku narychlo povolaného, a za přítomnosti podkraj-ského Jana Lhoty mohl Dusil býti pohřben. Z té příčiny a pro zločin pozdvižení obžalován kaplan Josef Klein (který později věnoval Hrádku nadaci ve výši 12.000 zlatých na chudobinec) a s ním 40 místních sousedů. Páter Klein vzat do vyšetřovací vazby z obavy, že by, maje veliký vliv na lid, účel přelíčení pokaziti mohl, ostatní obžalovaní ponecháni na svobodě. Při přelíčení odsouzen P. Klein krajským soudem, tehdy v Jičíně, do vězení na 3 měsíce, ostatní do vězení v trvání 3 dnů až 3 měsíců. P. Klein dán pak na odpočinek.
Ještě v druhé polovici století 19. byl Hrádek skoro úplně od světa odloučen. Jediná cesta, která sem z Nového Města a Dobrušky vedla, byla dosavad zachovaná cesta od "Panského mlýna" (nynější továrny p. Suchánka), a dnes zdá se nám nemožné do tak příkré-
ho kopce náklady dopravovati, když i dobrému turistovi tak velké stoupání obtíže působí. A přece jiné cesty sem nebylo.
Zřízením poštovního úřadu roku 1870 a roku 1892 dokončením stavby okresní silnice dobrušsko-novohrádecké dostalo se Hrádku teprve spojení se světem a od těch dob je zřejmý také jeho pokrok.
Roku 1871 přičiněním tehdejšího faráře Václava Kilingra vešla v činnost Občanská záložna s obrn. ručením, která je dnes největším ústavem toho druhu ve zdejších horách. Roku 1889 zřízena zde četnická stanice a od roku 1892 ustanoven Hrádek sídlem obvodního lékaře. Telegraf postaven v roce 1904 nejprve směrem k Olešnici (Gieshiibel) a za 2 roky potom i k N. Městu n. Met. Telefon dán do provozu v říjnu r. 1912. Autobusové spojení z Nového Města n. Met. zavedeno v listopadu r. 1921. V roce 1909 od dubna do října stavěn byl nákladem obce a za přispění země a státu gravitační vodovod, který v roce 1912 ještě rozšířen. Celkový náklad tehdy činil 58.000 K. V roce 1937 doplnila obec tento vodovod ještě výtlačným řádem, byly zachyceny nové prameny, postavena čerpací stanice, což vyžádalo si nákladu více než 200.000 K a dnes má Nový Hrádek vodovod, jakého nemají velká města v okolí.
V roce 1924 provedena nákladem obce stavba sekundární elektrovodní sítě a v listopadu 1924 Nový Hrádek po prvé elektricky o-světlen. Postavením záloženského domu v r. 1927, později obecního nájemního domu, výdlažbou hlavních průjezdních ulic a zřízením částečné kanalisace vyznačuje se slibný rozkvět posledních let.
Pokud se školství týče, podle farní a školní kroniky jest škola v Novém Hrádku od ne-pamětných dob. První škola, o které se s určitostí ví a která až do roku 1769 stála, byla vystavěna od obce a stála proti kostelním dveřím v rohu nynější farské zahrady. K této škole byly přiškoleny obce a osady: Nový Hrádek, Krahulci, Sněžné, Borová, Bydlo, Dlouhé, Rzy a Tis. Roku 1785 odpadla osada Sněžné výstavbou školy vlastní a roku 1821 Borová. Obecná škola nynější postavena po požáru staré dřevěné školy v roce 1887 a dne 14. XI. v ní započalo vyučování.
Již dlouhou řadu let před světovou válkou usilováno bylo o zřízení měšťanské školy na Novém Hrádku, ale cíle bylo dosaženo teprve dne 18. září 1919 a v nově zřízené škole započato s vyučováním. Z nedostatku jiných vhodných místností byla škola umístěna nejprve v obecné škole a v roce 1921 přikročeno ke stavbě nové krásné budovy měšťanské školy, která dnes celému kraji vévodí a je pýchou obce.
O upevnění národního vědomí stará se zde již od roku 1896 tělocvičná jednota "Sokol", která je největším a vedoucím místním spolkem. V roce 1924 vybudovala za pomoci a obětavosti svého členstva krásnou sokolovnu, která je okrasou městečka a spolu s oběma školami majákem vzdělání a národního uvědomění širokého orlického podhoří.
Nový Hrádek stal se dnes vyhledávaným letoviskem. Tři autobusy po třikráte denně obstarávají přímé spojení s Novým Městem n. Metují, Náchodem a Hradcem Králové a Nový Hrádek je navštěvován četnými turisty a školními výpravami. Přírodní krásy, jedinečný rozhled se "Šibeníku", 672 m vysokého kopce nad Hrádkem - od Krkonoš po horu Kunětickou, malebná zřícenina Frymburku, památná blízká Strážnice jsou turistovi bohatou odměnou.
Nový Hrádek je přírodou předurčen i pro sporty zimní. Rozlehlá úbočí hor, hustá síť dobrých cest, autobusové spojení i v zimní době umožňuje holdovati v plné míře lyžaření i sáňkování. Příznivé tyto podmínky doplněny jsou i dostatkem dobrých a při tom levných hostinců, v nichž unavení sportovci bezpečně naleznou nejen dostatečné osvěžení, ale i útulný pobyt. Letní hosté, kteří u nás strávili svou dovolenou a znovu a znovu se sem vracejí, jsou nejlepším toho dokladem, že pobyt v Novém Hrádku je osvěžující, příjemný a přitom levný.
Přijďte i Vy a uvidíte!
J. Fiala

Očelice.

Politická obec Očelice skládala se dříve z Očelic a Pelesova. Nyní jsou sloučeny.
Původ jména Očelice odvozuje se od Oty Šelického čili Oty Šelice, který byl na tvrzi již před husitskými válkami. Valy po tvrzi jsou ještě znatelný na zahradě pana Tláskala. Tvrz tato náležela ke zboží cister. kláštera ve Sv. Poli, který se rozkládal na místech dnešní obce Kláštera n. Dědinou. Dnešní katastr obce zahrnuje v sobě Ocelíce, Pelesov a samotu na "Bídě". Původ názvu Pelesov odvozuje se lidově od slov: pelech sov. Bývalo prý v lesích, které obklopovaly ves se všech stran, v severovýchodní části mnoho sov. Základ Pelesovu dala stará hospoda "Formanka" v místech dnešního hostince, a hájovna, která stála v místech dnešního čísla popisného 23.
Samota "Bída" byla původně hostinec asi 1 km jihovýchodně od jižního okraje obce na křižovatce silnic z Opočna do Třebechovic. Majitelé hostince se často střídali. Hostinec byl málo navštěvován a poněvadž bída bývala zde nejčastějším hostem, název "Bída" zůstal.
Očelice mají ve znaku tři lípy. Snad podle tří mohutných lip v obci, z nichž ještě dvě stojí.
Škola byla vystavěna v r. 1893. Učiti se v ní počalo r. 1894. Než byla škola v Očelicích, chodily děti do školy do Přepych, některé do evangelické školy v Klášteře n. D. Do dnešní jednotřídní školy chodí celkem 19 žáků.
Vedle školy je ve stínu krásných kaštanů ukrytá kaple, která je zasvěcena sv. Petru a Pavlu. Založena byla r. 1872.
Obec čítá celkem 275 lidí v 63 popisných číslech. Všichni obyvatelé jsou české národnosti. Převládají rolníci a dělníci. Ve vsi jest jeden obchod a dva hostince.
Z podniků nutno jmenovati "Spořitelní a záložní spolek pro Ocelíce a okolí." Průmyslových podniků v obci není. Několik lomů na opuku nemá pro obživu obyvatelstva významu. Obecní knihovna čítá 79 svazků.
Dobré jest vlakové spojení na Náchod i na Choceň. Poblíž Bídy je háj Chropotín, v němž roste několik druhů jinde vzácných bylin, jako aron blamatý, žluťucha orlíčkolistá, jarmanka, rulík zlomocný a j.
Správa školy v Ocelících.

Ohnišov.

Obec Ohnišov, podhorská obec, leží v lesnatém kotlinatém údolí na úpatí Orlických hor, 411 m nad mořem.
Čítá necelých 800 obyvatel a 186 domovních čísel. O založení obce není nic známo. V dávných dobách nad obcí bývala Strážnice, na níž stále plál oheň. Stráž na ní udržovala stále oheň a střehla se Strážnicí u Nového Hrádku průsmyky česko-kladské. A od tohoto ohně, podle pověsti, dostala obec jméno. Obyvatelstvo obce je většinou zemědělské, středních a menších usedlostí. Část obyvatelstva se dosud zabývá domácím průmyslem, ručním tkalcovstvím. Obcí protékají potoky Janovský a Ohnišovský i jiné potůčky, tvořící v obci malebná a krásná údolí. Na potoce Janovském péčí tělocvičné jednoty Sokol dosti značným nákladem a vlastní prací bylo zřízeno mezi lesy v pěkném údolí sokolské koupaliště. Celé údolí je velmi vhodné pro táboření. Půda kolem obce je většinou prahorní břidlice a na části jílovitá. Místy je několik menších lomů s dobrým stavebním kamenem. Po obou stranách hlavního údolí, v němž vede okresní silnice z Nového Města do Bystrého, jsou rozloženy statky i chalupy zděné i dřevěné.
Na mnohých chalupách jsou doposud pěkné lomenice s různými nápisy a u některých statků vidíme staré dřevěné roubené stodoly. Výhodou rolníků je, že většinu svých polí mají za svými statky. Největší statek je 50 h, potom je několik statků 10 - 35 ha a zbytek půdy je rozdělen na menší usedlosti a chalupy. Skoro ke každému statku patří větší i menší výměry lesů. Luk je v obci poměrně málo. Nedostatek luční píce nahrazují rolníci setím jetelů a lucinek. Sama obec vlastní něco polí i luk, které pronajímá, a má větší výměru lesa. V dřívějších dobách se v obci v hojné míře pěstoval len, který se na domácích stavech hned zpracovával na plátno. V dnešní době pěstování lnu skoro úplně zaniklo, ačkoliv zdejší kraj je pro něj jako stvořený. Dnes je zde už jen málo ručních tkalcovských stavů, jejichž jednotvárnou píseň bylo dříve slyšeti skoro ze všech čísel i usedlostí. Nyní se soustřeďuje tkalcovský průmysl ve třech mechanických tkalcovnách, zpracujících pouze bavlnu a poháněných vodou nebo naftou.
A na mnohých ručních stavech se pracuje jen v zimě a v létě tkalci chodí na sezónní a na polní práce. Zemědělci pěstují na polích všechny druhy obilí i pšenici. Hodně se pěstují pícniny a okopaniny. Brambory výborné jakosti se prodávají daleko do kraje jako sadbové. Řepa se pěstuje jen krmná. V poslední době čilí rolníci zavádějí i pěstování krmné kukuřice, s níž dosáhli pěkných úspěchů. Značné množství bramborů umožňuje pěstování i chov hovězího i vepřového dobytka. Většina mléka se denně odváží do družstevní mlékárny v Opočně. Ve značné míře se pěstuje drobné zvířectvo, z něhož nejvíce slepice a husy. Vypěstované obilí se odváží do hospodářských družstev v Novém Městě i v Dobrušce. Před válkou světovou vozili rolníci obilí na trhy v Nov. Městě a v Dobrušce. K prospěchu hospodářství i všeho občanstva slouží od r. 1900 místní "Spořitelní a záložní spolek" (kampelička), který dnes se může péčí svých činitelů pochlubiti dobrými a krásnými úspěchy. Během svého trvání soustředil skoro 11/2 milionu vkladů a rozpůjčil na mírný úrok na 700.000 K.
Též pořídil pro své členy mostní váhu, trier a jiné potřebné stroje, které si jednotlivec nemůže sám koupiti. Také v obci je elektrárenské družstvo, mající více než 100 členů a jeho prostřednictvím zásobuje se obec elektrickou energií od Východočeské elektrárny v Hradci Králové. Meliorační družstvo provedlo v poslední době odvodnění mokrých pozemků v celém katastru obce. Uprostřed obce péčí její byl postaven obecní dům, v němž je umístěn poštovní a telegrafní úřad. V roce 1932 byla postavena nákladem asi 1 milionu K krásná a moderní budova nové školy, která hrdě nese jméno "Masarykova škola" a slouží obci ke cti. V nové školní budově se třemi třídami je umístěna i lidová škola hospodářská, do níž docházejí pilně žáci z celého okolí. U školní budovy jest pěkně zřízená školní zahrada asi 1 ha veliká. Na protějším kopci proti škole stojí kostel se hřbitovem, od něhož je, jakož i z ostatních kopců, pěkný výhled na Orlické hory, Krkonoše a daleko do kraje. Nejkrásnější vyhlídka je z Valského a Bohdašínského kopce.
Poblíž kostela je pomník padlých ve světové válce s heslem: "My dali životy, vy dejte lásku". V obci jsou dále 4 mlýny, z nichž 2 jsou zařízeny i na elektrický pohon, 3 hostince s pokoji pro hosty a několik obchodů smíšených, řeznických i textilních. Podél potoka je několik rybníků. O tělesnou výchovu mládeže i dospělých se stará čilá tělocvič. jednota Sokol, o bezpečnost místní sbor dobrovolných hasičů, který vlastní motorovou stříkačku, a o vzdělání i zábavu se stará Ochotnický spolek, který patří mezi první a nejstarší ochotnické spolky v Čechách. Ve staré škole je umístěna obecní knihovna a čítárna. Obec je s Dobruškou i s Novým Městem nad Met. spojena výhodným autobusovým spojením. Jsou též v ní dva památné stromy: Machova lípa, která byla nedávno poškozena bouří, a Hejzlarův dub. Jejich stáří se odhaduje na několik set let. Také bylo zde nalezeno mnoho střepin z popelnic. K vynikajícím rodákům patří spisovatelka Pavla Bůžková, která ve svých dílech čerpala hodně látku ze zdejší obce.
Krásná poloha obce, ideální koupaliště s čistou tekoucí vodou, hluboké jehličnaté i listnaté lesy, oplývající množstvím hub, malin, jahod i borůvek, dobrý, pilný i pracovitý lid a celá pohorská tichá dědina zaslouží hodně pozornosti těch, kteří hledají klid a odpočinek o prázdninách i o dovolené. Také z obce mohou podnikati krásné a vděčné výlety do okolí, plného starých a krásných památek.
J. Valenta, říd. uč.

Osečnice.

Na jihovýchod od Nového Města nad Metují, na úpatí Orlických hor, v údolí chráněněném od severu strání, rozkládá se obec Osečnice. Chaloupky jsou po pahorku a v údolí rozseté jako v Betlémě. Obec měla v dřívějších dobách jméno Vošetnice. V letech 1878 - 1883 bylo změněno jméno obce na Ošetnice a od r. 1884 nese jméno Osečnice. Nadmořská výška jest asi 530 m.
Podnebí jest zde drsné, větrné, zvláště zimy bývají tuhé a bohaté na sníh. Vlivem podnebí jsou v okolí jen jehličnaté smrkové lesy, jenom ojediněle vyskytuje se borovice, jedle nebo modřín. Zato mohutné buky a břízy oživují svou svěží zelení jednotvárné tmavé zabarvení lesů. Pohled na lesy na jaře, když buky raší, jest jedinečný.
Krajina okolo obce jest mírná vrchovina, od Hlinného až po Lomy stále stoupající. Na severozápadě jest oddělena hlubokým údolím, zvaným "Valenčův důl", a na jihovýchodě údolím "Klečkov", nad nímž stával hrad "Klečkov", bájemi opředený. Dnes zde vidíme jen nepatrné stopy po bývalém hradě. Vedle těchto údolí jest zde ještě údolí "Antonínovo a Josefovo", jež patří k nejkrásnějším partiím Orlických hor. Jimi protéká říčka "Bělá" či "Alba".
Půda jest méně úrodná, takže se daří dobře brambory, oves, ječmen, krmná řepa a žito. Pšenice se pěstuje od světové války, ale seje se v menším měřítku. S polí sbírá se každoročně kamení, jehož hromady kupí se na mezích. Louky jsou taktéž chudé, místy bažinaté. Pole i luka jsou donucována k větší sklizni pilnou prací zdejších hospodářů a hnojením umělými hnojivy, kterých se zde v hojné míře používá. V obci, která jest otevřena k jihu, zříme mezi chaloupkami a v sadech množství ovocných stromů všech druhů, které tady ještě dozrávají. Ovoce jest potravou zdejšího obyvatelstva a prodává se i do okolí.
Příchozí od Skuhrova zří na výšině místní kapličku, která byla postavena v r. 1853 nákladem Anny Duzbabové. Kaplička jest zasvěcena českému patronu sv. Janu Nepomuckému.
Obec Osečnice byla od nepamětných dob až do r. 1835 přiškolena k Dobrému. Se stavbou školní budovy bylo započato r. 1872. Stavba dokončena a vysvěcena 29. září 1873. Škola jest jednotřídní. V obci jest školní i obecní knihovna. R. 1909 založen pro obec a okolí "Spořitelní a záložní spolek" Cyrilem Tomášem, který jest dodnes jeho pokladníkem. Spolek tento byl v obci hospodářskou posilou. Hospodaří nejen s vklady občanů, nýbrž objednává též pro místní obyvatelstvo uhlí, umělá hnojiva a pod. Z přebytků zakoupil různé stroje hospodářského významu, pro něž postavil před několika lety vlastní skladiště.
V obci, v "Klečkově", jest mlýn s pilou p. Řeháka. Vzhled vesničky se v poslední době mění přestavbou místních usedlostí a chaloupek. Obyvatelé snaží se jíti se zdravým pokrokem nynější doby, ač obec dosud postrádá spojů dopravních, hlavně řádně upravené silnice a elektrisace. Telefon jest primitivně dočasně zařízen na zdejším oddělení finanční stráže od loňského roku 1938. Jména nejpočetnějších rodů v obci jsou: Tomášové, Rozinkové, Hofmanové, Kučerové a Kociánové.
Obyvatelstvo se zabývá většinou zemědělstvím; část pracuje též ve slévárně u firmy Porkert ve Skuhrově. Ojediněle se zde též tkalcuje. V dřívější době bylo tkalcování v obci hodně po domácku rozšířeno. Národnost obyvatelstva jest česká, náboženství vesměs římskokatolické.
Ve vsi jest hostinec, řezník, kovář, kolář, obuvník, krejčí a dva truhláři, takže zdejší obyvatelé jsou hodně soběstační. Rok od roku zde přibývá letních hostů a v zimě vábí lyžaře bílé naše stráně, v létě turisty horské sluníčko.
Kronikář Josef Rydlo, rolník.

Pohoří.

Kdy a jak obec Pohoří vznikla, nedá se bezpečně zjistiti. Zmínka o ní je již v XIII. století v různých listinách. Ve starých letopisech se podle Palackého jmenovala Pohoří; zdá se, že jméno toto pochází od polohy vsi, která leží skoro na úpatí hor, táhnoucích se k Slezsku. Dolejší konec této vsi býval obcí zvláštní, která se jmenovala Příčno, později však jméno ztratila a byla připojena k Pohoří.
R. 1635, kdy opočenské panství přešlo na nynější rod Colloredo-Mannsfeld, bylo v Pohoří 26 usedlých občanů, z nichž jména: Hastrdlo, Bašek, Pavlík, Mareš, Svatoň a Vrzák dodnes jsou zachována. Poněvadž počet obyvatelů každoročně stoupal, živnosti se dělily a příbytky přestavovaly, bylo již v 18. stol. v Pohoří 300 lidí a 60 domovních čísel. Obyvatelé téměř všichni byli náboženství katolického.
Školní vyučování, podle ústního podání nejstarších pamětníků, konalo se v různých chalupách za řízení "samozvaných kantorů". Řádně založena byla škola teprve 1. listopadu 1792. Školní budovy nebylo. Vyučovalo se nejprve v různých chalupách na výměnku, později v obecní hospodě. R. 1812 byla ve školu změněna obecní pastouška. Kronikář zaznamenává: "V zimě, ježto v roubení ucpávky vypadávaly, v "klase" se sněhové závěje tvořily, v létě za deštivého počasí voda stropem žákům tekla do slabikářů." Plných 20 let se v tomto prabídném stánku kultury vyučovalo. R. 1832 položen základ ke stavbě nové budovy. Ale ani nová škola neposkytla zlepšení. Trpěla zimou a vlhkem. V pamětech je zaznamenáno, že v 18 letech musil se ve třídě dvakrát vyměnit strop a čtyřikrát podlaha, ježto vlhkem úplně trouchnivěly.
Tvar obce Pohoří je ulicový, domy bývaly zakládány v blízkosti potoka, který protéká středem obce. Souběžně vedla obecní cesta směrem od Pulic k Meziříčí. Obecní silnice po vsi až na Krtinu a na Příčnici stavěna byla v letech 1830 - 1859. Z Pohoří k Bohuslavicům nebylo žádné cesty, bylo možno přebroditi se přes řeku od Puliček k Opařišti. Nynější silnice byla postavena v letech 1830 - 1864. O-becní silnice k meziříčskému cukrovaru je z r. 1881.
Starobylý, od nepamětných dob stávající obecní hostinec r. 1892 lehl popelem. Do roka však zbudován nový, nynější. V něm soustřeďují se pokrokové spolky, jmenovitě: Sokol, Čtenářská beseda, Sbor dobrovolných hasičů. Čtenářská beseda svým nákladem přistavěla r. 1904 vlastní jeviště.
Jelikož obec leží v nížině, trpívala často povodněmi. Největší povodeň, jakou kdy obec zažila, byla v r. 1798, kdy voda téměř všechna stavení zaplavila. Poslední byla 14. a 15. června 1926, kdy jen škola jako malý ostrůvek stála uprostřed rozbouřeného živlu. Voda vnikla do 40 stavení, někde tak vysoko, že se občané musili i s drobnými domácími zvířaty odstěhovati na půdu. Po této katastrofální povodni, jelikož voda zničila úrodu na polích, odnášela seno z luk, znehodnocovala pozemky, ohrožovala i zdraví, rozhodli se občané regulovati vodní toky a na severozápadní straně katastru postaviti hráze, které by na příště přívaly vodní zadržely. Rozhodnutím valné hromady r. 1929 za předsednictví p. Jaroslava Šolce, rolníka, bylo v krátké době přikročeno ke stavbě, na které se pracovalo dva roky. Stavba byla zadána fě. Khámel a Novák v Hradci Králové, pod dohledem vrchní stavební správy techn. oddělení při okres, úřadě v Hradci Králové. Zřízena byla nejprve ochranná hráz, regulovány všechny toky a některé odpady. Drenáž provedena pouze na 27 ha půdy v zelnicích. Zabráno bylo celkem 420 ha půdy.
Stavba tato si vyžádala nákladu téměř 3,000.000 K. Členové zaplatili 1,300.000 K, ostatní bylo na státní subvenci.
Úpravou vodního toku po obci, zřízením šesti rybníčků, vynikla obec pěkným vzhledem a získala i po stránce zdravotní.
Uprostřed obce v trojúhelníkové zahrádce stojí na vyvýšeném místě prostý kámen, na němž připevněná měděná deska nese jména 19 padlých obětí světové války.
Z rolnické usedlosti č. 57 pocházel MUDr. Jan Dvořák, bývalý poslanec říšské rady, později ředitel nalezince a porodnice v Praze. Byl bezdětný, proto pamatoval na svou rodnou obec a hlavně na nejubožejší děti, odkázav jim rodný statek ve výměře 63 korců pozemků a hospodářské budovy. V r. 1935 ustanoveno kuratorium, jež bude výtěžek z hospodářství ukládati do té doby, až vzroste v majetek, kdy podle přání mecenášova bude možno v Pohoří zříditi "Domov pro osiřelé dítky" po Janu a Marii Dvořákové.
V usedlosti čp. 60 narodil se Dr. Jan Voborník, gymn. profesor, známý spisovatel, dosud žijící v úctyhodném stáří 87 roků v Praze, který na svou "Pohoř" rád vzpomíná a ji navštěvuje.
Pro zajímavost uvádím počet obyvatelů v různých obdobích. R. 1881 čítala obec Pohoří 787 obyvatel. Do r. 1890 stoupl počet o-byvatel na 835.
J. Odvárka, řídící učitel.

Pulice.

Obec Pulice, dříve také Velké Pulice zvaná, rozkládá se podél Zlatého potoka západně od Dobrušky, sledujíc přesně jeho tok. Celou obcí prochází okresní silnice z Dobrušky ke Hradci Králové. Obec jest podélná, s velkou kdysi návsí uprostřed. Na této návsi dnes stojí řada domků.
O Půlicích je zmínka v historii již koncem 12. a počátkem 13. století. Bližší data o vzniku obce známa nejsou, rovněž není znám původ jména obce. Jen nezaručená verse praví, že jméno vzniklo od jména rodu Pulce; jiná verse vypráví, že původně se obec jmenovala Líce nebo Lično, a po velkém požáru, v němž polovina obce lehla popelem, dáno zbytku Pulice (půl Líce); to jsou ovšem, jak podotknuto, zprávy nezaručené.
Dnešní obec skládá se z vnitřní kmenové části a přilehlé osady a samot. Mimo hlavní část patří sem osada Puličky, ležící těsnč u sousední obce Pohoří, samota Pulický dvůi, kruhová cihelna, samota Zastavilka u Dobrušky (tkalcovna fy Lederer z Náchoda) a samota hájovna u lesa Halina. Mezi původní obcí a Dobruškou vyrostla po válce celá nová čtvrť na pozemcích, přidělených obcí z pozemkové reformy. Tato čtvrť spojuje úplně Pulice s Dobruškou.
Obec má 110 čísel a asi 650 obyvatel. Katastr obce měří 711 ha. Půda kolem Pulic je velmi úrodná, ačkoli je převážně těžká a její obdělávání vyžaduje velké péče. Tato okolnost dává obci ráz obce zemědělské. V zemědělství zaměstnává se větší část obyvatelstva jako samostatní větší či menší rolníci nebo jako zemědělští dělníci. Z plodin se zejména pěstuje cukrovka a pšenice. Zemědělství je v obci na vysokém stupni od dávných dob, kdy průkopníkem nových směrů a vzorem hospodářům byl místní Velký dvůr a jeho úředníci.
Zvláštní zmínky zaslouží místní stanice chladnokrevných hřebců pro zušlechtění hospodářského koně celého širokého okolí, umístěná u J. Chmelaře.
Menší část občanstva zaměstnává se v 'továrnách jako tkalci, strojničí a pod. Využívají tak blízkosti Dobrušky, kde v různých továrnách nacházejí práci. Rovněž místní kruhová cihelna, největší v dalekém okolí, zaměstnává celoročně velký počet dělnictva.
Nejmenší část obyvatel je zaměstnána jako živnostníci, řemeslníci a v jiných oborech. V obci jsou 2 hostince, l řezník, 2 krejčí, 2 obchodníci, l sedlář, l kolář, několik zedníků atd.
Veřejný život je dosti rušný. O kulturní stránku stará se místní dvoutřídní škola, postavená v roce 1936/37. Jest zde sbor dobrovolných hasičů; dramatický jeho odbor vyvíjí po více let pěknou činnost. Z hospodářských institucí nutno připomenouti Kampelíkovu záložnu.
Poměrná zámožnost obce dává možnosti jejího vzrůstu, čehož se dostatečnou měrou využívá. Byl to zejména zemřelý zasloužilý starosta Josef Koubek, který věnoval velké úsilí rozkvětu jejímu. Krásná budova místní školy, úprava návsi je první etapou tohoto úsilí. Povolená stavba místního hřbitova, ú-prava okresní silnice, cest a chodníků přinese obci zlepšení jejího vzhledu v nejbližší době. Konečně po regulaci potoka, jenž v době jarní ohrožuje obec nebezpečnými záplavami, bude základní úprava obce hotova a obec se tak zařadí mezi obce první v okrese.

Rohenice s osadou Roheničky.

Při silnici, vedoucí od Hradce Králové k Novému Městu, pod svahem Bílého kopce, místně zvaného "Pytašák", leží obec Rohenice. Z Českého Meziříčí jsme tam asi za čtvrt hodiny. Budeme-li někde nablízku, stavíme se tam, prohlédneme si ves s pěknou školou, starou, velmi pěknou, typicky stavěnou dřevěnou zvonici a v kostele husitský skládací oltář. Nebudeme toho litovat.
Podle pověsti založil prý tuto obec Rohan, mající zde ve středověku tvrz či zemanský dvůr. Odtud prý jméno Rohanice - později Rohenice. Někteří historikové tvrdí, že se jmenovala ve 14. století Rohynice i Rochynice. V témže století byla zde plebanie či fara. R. 1361 Mutina z Dobrušky nadal kostel půllánem (as 139 korců) v Rohenicích a desátkem z panského dvora v Hlohově (část Slavětína). R. 1525 Jan Mikuláš Sendražský ze Sendražic prodal Vojtěchovi z Pernštejna Městec (u Jesenice) a s ním půl kostelního podací v Rohenicích. V polovině 16. století jeden dvůr kmetcí ve zdejší obci náležel panu Tamchynovi z Doubravice ve Vranově, jehož znaku, jelení hlavy s kostelem, dosud obec ve svém razítku užívá. Od té doby patřily Rohenice k panství opočenskému.
Zdejší starobylý kostel sv. Jana Křtitele uváděn jest již v roce 1350 farním. Byl stavěn ve slohu gotickém, o čemž svědčí hlavní vchod a výklenek ve zdi vlevo od oltáře. Nyní jest opraven a šindelová střecha nahrazena tvrdou krytinou. Hlavní oltář z r. 1690 je figurální, masivními ornamenty zdobený, s velkým obrazem svého patrona. Podél pravé zdi je postaven památný oltář se skříňovým dřevěným spodkem. Vrchní část oltáře je oddělená, též uzavírací, vně i uvnitř obrazy čtyř evangelistů vymalovaná s plastikou ve středu. Oltář ten zřejmě byl postaven k převážení a mohl býti kdekoliv postaven. Tvrdí se, že byl převážen husitským vojskem ve válkách (na dvířkách je kalich), a proto je nyní všeobecně zván husitským oltářem.
Neméně zajímavou stavbou jest, jak již výše bylo uvedeno, dřevěná zvonice, postavená po trojím vyhoření kostela (1652), vedle kostela, na místě, kde stávala farní budova. Kostra této zvonice a její rázovitá vazba je z velmi silných dubových trámů. Stěny jsou roubené a střecha kryta šindelem.
R. 1582 je zaznamenáno, že bylo v Rohenicích 10 čísel usedlých a tři chalupy na obci, tudíž asi bez pole. Zajímavý je zápis v knize nadepsané "Popsání lidí živých i mrtvých při zámku jeho exelence p. generála Feld-maršála hraběte Coloreda opočenského, 2. máje 1651". (V archivu min. vnitra v Praze). Zde vykazuje obec Rohenice celkem 74 obyvatele, vesměs evangelíky, u nichž je zaznamenáno, že u 26 z nich není naděje na obrácení ke katolictví. U 27 občanů a u dětí do 12 let naděje na obrácení jest. Dnes má zdejší obec s osadou Rohenicky 73 domovní čísla a podle sčítání lidu z r. 1930 288 obyvatelů.
V obci je jednotřídní škola, vedená řídícím učitelem Václavem Suchánkem. R. 1935 byl zaveden do obce elektrický proud, čímž obec nesmírně získala. K lepšímu životu a pohodlí bylo by ještě třeba vybudovati místní vodovod, poněvadž vody je zde nedostatek a na mnoha usedlostech musí vodu dovážeti z obecní studny. Doufejme, že i to se časem pořídí a že ti, kteří přijdou po nás, budou se těšiti z práce námi vykonané.
V. Suchánek, řídící učitel.

Semechnice.

Původ Semechnic je slovanský a jméno pochází asi od zakladatele Semecha.
Vesnička se 700 obyvateli, bydlícími ve 144 číslech ve vlastní obci, v 12 číslech v osadě Podchlumí a v 1 čísle v osadě Pustina, ležící v údolí, kterým protéká "Zlatý potok". Není to však vlastní "Zlatý potok", nýbrž tak zv. "Opočenský náhon", který v Cháborách odbočuje ze "Zlatého potoka".
Silnice, podle které obec Semechnice leží, jde směrem od jihovýchodu k severozápadu a spojuje Semechnice s 3 km vzdáleným městem Opočnem. Na opačné straně pokračuje k vesnici Trnovu. Severovýchodně ohraničen je katastr semechnický lesem "Chlumem", ležícím ve svých nejvyšších místech 357 m nad mořem; na straně jihozápadní rozkládá se les "Obora", 371 m nad mořem. Obec sama je pak 280 m nad mořem.
Kromě okresní silnice, která jde z Opočna přes Semechnice k Trnovu, odbočuje od kaple okresní silnice k jihozápadně ležící obci Zá-hornici, a v témž místě jde obecní cesta na opačnou stranu, a sice severovýchodně kolem "Chlumu" do Dobrušky. Na hořejším konci vesnice, a to u čp. 20, odděluje se od okresní silnice k Trnovu okresní silnice k Pod-chlumí a Skalce.
V katastru obce Semechnic jsou tři rybníky, a to: "Broumar" (polovina patří do katastru opočenského) 88 ha, "Semechnický" 23 ha a "Lhotský" či "Podchlumský" zvaný. V celku má semechnický katastr výměru 742 ha, 33 a, 98 m-.
Obyvatelstvo zabývá se skoro výhradně zemědělstvím. Z ostatních zaměstnání sluší u-vésti několik obuvníků, zedníků, tesařů a krejčích, kteří kromě svého řemesla zabývají se většinou také zemědělstvím. Ve vsi jsou tři hostince a tři obchody. Kováři jsou v obci dva. Podle silnice ze Semechnic k Záhornici stojí kruhová cihelna V. Rathouského č. 93 s roční výrobou 400 až 600.000 kusů zboží cihlářského. Dále je v Semechnicích také mlýn Romana Ježka. V Podchlumí je mlýn, který byl majetkem pánů opočenských a stojí snad od 13. století. Dříve byla v Podchlumí také prachárna a vodní stoupy zámku opočenského. Z budov sluší uvésti školu a kampeličku. Ale i rolnické usedlosti jsou k o-zdobě obce.
V celé obci je zavedeno elektrické osvětlení. S ostatním světem je spojena telefonem. Dopravu osob obstarává autobus, jezdící na lince Kostelec n. Orl. - Opočno. Odtud mají semechničtí občané snadné spojení na opočenské nádraží.
Smysl pro podnikání, který je u obyvatel velmi čilý, zabezpečuje obci rozkvět i v době budoucí.
Dr. Ing. Karel Rathouský, kronikář.

Sendraž.

Na úpatí Orlických hor, pod kopcem Sendražským, vysokým 610 m a viditelným z dalekého okolí, krčí se vesnička Sendraž. Čítá 43 čísla popisná a má 149 obyvatel. Výměra obecního katastru je 185 ha.
Původ vesničky sahá k r. 1275, k založení tvrze sendražské, kdež obyvatelé, robotníci a obhájci, a zároveň strážci zemských hranic zřídili sobě obydlí jako podhradí. Původní vesnička stála o něco blíže, a to poblíž tvrze.
Ves dostala jméno po pánech tvrze. Tuto tvrz popisuje stará kronika písmáka Matěje Bystrého :
Na skalnatém nezarostlém kopci, nad řekou Methují, rozkládá se neveliká tvrz v pojmenování "tvrz Sendraž", po pánech ze Sendraže a hradiště Krčina pod Jestřebím.
Vystavěna jest z lomového kamene, nevysoká, střechy dřevěné s podsebitím a otvory pro hájení. Ke tvrzi té vede špatná cesta od vesničky. Když se přijde ke tvrzi, musí se překročiti příkop hradební, přes nějž byl most, který se dal v potřebě strhnouti. Odtud zabočovala cesta vpravo, chráněná vysokou o-zubenou zdí. Vchod do tvrze nalézal se od strany severní s příkré stráně. Brána ona dala se v potřebě uzavříti železnou vysunovací mříží. Nad bránou bylo podsebití a podstřeší, kde se nalézaly střílny, sroubené z mohutných dřev. Za bránou byl menší dvorek a odtud vlevo vchod do hlavní budovy.
Tato byla nevysoká, ale ze silných zdí sáhových. Mnoho místností zde nebylo. Byla velká světnice panská, tři pokoje, špižírna v přízemí, jejíž rovina a podlaha "glajchovala se" se dnem příkopu hradebního. Odtud vedly kamenné schody do sklepů, jež byly dvoje nad sebou, spojeny jedním vchodem. Sklep spodní byl vytesán ve skále rukou lidskou. Po pravé straně dvorku byly místnosti pro čeleď a sluhy pána tvrze. Uprostřed dvorku byl stůl kamenný a několik lavic z hrubého dřeva. V rohu dvorku stála kuchyně.
Nad bránou byla věž, jež převyšovala obytné stavení a v ní světnička, jež sloužila pro hradníka, který odtud dával znamení hlásnou troubou a oznamoval příchod blížících se hostů.
Tvrz byla obehnána příkopem 5 m hlubokým a 7 širokým. Při východní a jihovýchodní straně byla obranná zeď s cimbuřím a před ní násypy a parkány ze silných trámů. Na jižní straně byla menší zahrada, kde se pěstovala zelenina pro kuchyni pána tvrze. Pod hlavní panskou budovou nalézaly se šatlavy, kamž byli zavíráni všelijací záškodníci a pobudové, již byli co podezřelí v okolí schytáni. Původ tvrze na Sendraži sahá do r. 1275. Měla asi za úkol hájiti blízkou stezku ke Kladsku vedoucí, a z této tvrze zbrojný lid docházel na horní a dolní vartu a zde ohněm dávali výstrahu dále do kraje, když se v nepokojných dobách blížil nepřítel. Na nejvyšších bodech stály sloupy, 4 sáhy vysoké a 4 stopy široké, obalené slámou a prolité smolou k snadnému a rychlému zapálení strážného ohně. Tato místa jsou dosud v soukromí i na mapách známa pod jménem Varta.
Vesnička nad tvrzí čítala 28 chalup, jejichž obyvatelé byli vesměs v podruží pána tvrze, jemuž musili vykonávati všeliké práce, robotou jim přináležející.
V roce 1338 vyhořela ves Sendraž, jen několik chalup zůstalo. Tu jim pán tvrze Zbyšek Sendražský daroval na zřízení nových obydlí dosti hrubého dřeva ze svých lesů a na čas slevil robotu. Tento dobrý pán brzy zemřel a po něm převzal držení tvrze v roce 1341 jeho syn Ješek. Ale tento se nestaral o dobro svých poddaných a jen vyhledával pitky a zábavy na vedlejších hradech a tvrzích a žil životem rozmařilým a bohapustým. Lid v ú-trapách a přetížen robotou přestal dbáti o stavby a odcházel. I sám pan Ješek Sendražský těžko se držel na tvrzi a brzy dostal se pod správu i s vesnicemi svými hradu Krčínu.
Tvrz Sendraž vyhořela v roce 1564 do základů. Její půdorys podle skutečných poznatků jest v soukromé kronice v Sendraži a kopie jeho je na přání bezplatně k nahlédnutí.
Vzrůst obce: Od roku 1664 do r. 1721 ze 7 čísel popisných vzrostla obec na 17 obydlí, v druhé polovině 18. století vzrostla obec o 16 popisných čísel. Celkem obec čítala 33 popisná čísla. Do dnešní doby vzrostla na 43 popisná čísla.

Spolky.

Občané sendražští se nestarali dlouho o žádné spolkaření, pro úmornou práci na kamenitých polích byl tomu lid méně přístupný, proto nemohl se sebe menší kořínek přissát a ukořenit v naší vísce. Tehdy, když ohnivý kohout zžíral přečasto vesnici a v okolních vesnicích zakládány byly spolky bojovníků proti tomuto živlu, založili si též v Sendraži r. 1896 sbor dobrovolných hasičů. V začátku čítal sbor 24 členy vyzbrojené. Ještě toho roku koupila obec velkou ruční pojízdnou stříkačku a dvě berlovky. Spolek náš jest, byl a snad bude i nadále pohotově chrániti majetek svůj i svého bližního.
Sendražský kopec jest hojně navštěvován v létě i v zimě výletníky i turisty a zajisté každého z nich odmění za namáhavou cestu krásnou vyhlídkou na široširý kraj a dovolí každému odnésti si v mysli nejkrásnější obraz veliké části naší krásné české vlasti.
Václav Holý, starosta.

Skalka.

Až si přečtete "Temno" od Aloise Jiráska, jistě zatoužíte shlédnout dějiště tohoto slavného románu - tichou, milou Skalku. Pěkná silnice vás zavede z Dobrušky na Chábory. Nalevo od silnice, "Na hradišti", uvidíte dosud znatelný příkop okolo prastaré tvrze. Dále vás vede cesta okolo Melicharovy hospody, kde se dříve říkalo "Na doškovině", lesíkem Bažantnicí k záhybu Zlatého potoka. Odtud se rozvírá k jihu neširoké údolíčko, ukončené skaleckým zámkem. Uvidíte-li tento koutek při západním slunci, věřím, že na něj nezapomenete. Než k němu dojdete, připomeňte si dějiny Skalky; nejsou bohaté.
Prvním známým majetníkem Skalky byl r. 1360 Ježek ze Skalky, pocházející z rodu Dr-slaviců. Z dalších pánů Skalky jsou známi Rydkéř ze Skalky (1393) a Jan ze Skalky (1440). R. 1440 vládli zde Prokop a Tobiáš ze Skalky a na Ostrově. R. 1496 byla Skalka postoupena Jindřichem, synem krále Jiřího, Mikuláši Trčkovi mladšímu za 100 kop českých grošů. Od té doby byli skalečtí rytíři povinni službou hradu opočenskému. Prvotním sídlem vladyků ze Skalky bývala tvrz, která stávala na místě, kde se dnes táhne alej košatých lip v zámecké zahradě. Když později páni ze Skalky nabyli nedalekého dvora Ostrova, nazývali se Ostrovští nebo také Vostrovští.
Poslední držitel z rodu Vostrovských, Jiřík starší, byl stržen revolučním proudem stavovského odboje proti Ferdinandu II. Dodal českému vojsku jednoho jezdce a jednoho pěšího r. 1620, a i sám svou účastí potvrdil smysl pro národní věc. Později omlouval svůj čin přinucením a složil již v lednu 1621 v Hradci Králové přísahu věrnosti bělohorskému vítězi. R. 1623 se stal katolíkem. Jako hejtman hradeckého kraje pocítil na svém statku zlobu vzbouřených trčkovských sedláků r. 1628. Ti mu vyplundrováním způsobili škodu několika tisíc. Tehdy měl tři syny a dvě dcery. Synové studovali v Kladsku, odkud je však musel pro nedostatek peněz vzíti domů. Teprve když mu pokuta 223 zl. 20 kr. za účast na povstání byla cestou milosti prominuta, dopřál svým synům pokračování ve studiích v Kladsku.
Po Jiříkovi starším, těsně před skončením třicetileté války, přicházejí na Skalku Mladotové ze Solopisk, pocházející z Jizerního Vtelna na Boleslavsku. První Mladota na Skalce, Jan, oženil se r. 1647 s Annou Kateřinou Vostrovskou a zahájil tak Mladotov-skou periodu, která trvala až do r. 1799, kdy Skalka přešla v majetek kn. Františka Collo-reda z Mansfeldu a vrátila se do svazku panství opočenského. K době Antonína Josefa Mladoty připíná se děj Jiráskova "Temna". Za něho byl postaven v r. 1738/39 jednopatrový barokní zámeček.
Za 200 let svého trvání zámek hodně sešel a teprve za nynějšího majetníka byl značným nákladem vkusně opraven. Vedle zámku je ú-tulná kaple. V ní si vzpomenete na pobožnou slečnu Lidmilu Polyxenu Mladotovnu, která tu často na modlitbách dlela. Venku na zazděném okně zámku je namalován obraz dívky se psem (obraz byl objeven při opravě zámku 15. V. 1923). Připomíná nám dcerku posledního Mladoty, která si hrála v okně s psíkem. Vypadl jí z náručí a dívka, chtíc ho zachytit, spadla a zabila se na příkrém srázu. Z hoře nad tou ztrátou prodal prý Mladota panství r. 1799. Faustův dům v Praze, o němž Jirásek vypravuje ve "Starých pověstech", patřil kdysi Mladotům. Machovcova myslivna napravo od vchodu do dvora nám připomene pana Lhotského ze Pteni, jak se šerem podzimního večera 1723 vracel od korunovace z Prahy. Z té korunovace mu kromě příjemných vzpomínek zůstaly i dluhy. V kterémsi okně myslivny se vám snad mihne usměvavá myslivcova Helenka nebo Tomášek v zelené kamizole. I starého myslivce Machovce snad v duchu uvidíte, jak za ním navždy zapadla vrata brány, když unikal svým pronásledovatelům. Před vjezdem do dvora stojí socha sv. Trojice s nápisem: "Jan Mladota svobodný pán ze Solopisk postaviti dal". V nápisu je letopočet 1755. Asi l km odtud k západu dojdeme po vozové cestě ke "Španělskému kříži", kde odpočívají bojovníci z francouzské války. Jdeme-li ode dvora po o-kresní silnici, mineme pod zámkem bývalý panský pivovar. V něm za Jana Mladoty od r. 1764 sládek Jan Felcman kromě svého řemesla vyučoval školní mládež ve čtení, psaní a počítání, a to po 30 let až do své smrti. Dnes tu bydlí dvorští deputátníci. Proti němu přes silnici stojí trojtřídní škola nynější. V r. 1904 do ní chodilo 240 dětí, dnes 93.
Za mostem u silnice stojí bývalé bělidlo. U něho si vzpomeneme na doby, kdy luka před bělidlem se bělela rozprostřenými kusy látek. Voda na bílení se vháněla vodním kolem z náhonu do příkopů na lukách. Kolo stálo na strouze proti Cvejnovým čp. 14. Obchod s těmito látkami a také s kožemi byl hlavní obživou četných židovských rodin. Byly zde v Podbřezí pod Skalkou usazeny v době, kdy Židům- nebylo dovoleno bydlit v některých městech. V r. 1848 jich zde žilo 130. Měli tu synagogu a německou školu, jež zanikla r. 1865. Její dřevěná budova se dosud krčí vedle bývalé synagogy. Poslední pobožnost v židovské modlitebně byla konána r. 1888.
Za starým bělidlem pod strání stála mandlovna od r. 1756. Roku 1894, kdy bílení plátna se zánikem pěstování lnu v Orlických horách zašlo, byla zrušena a v listopadu 1925 byla odstraněna.
Na kopečku u místního hostince je druhá socha v obci. Zobrazuje sv. Antonína a nese nápis: "Anna, rozená ze svobodných pánů Moravců, věnovala a postaviti dala na počest sv. Antonína". Letopočet v nápisu 1758. Třetí socha je zasvěcena Panně Marii a opatřena nápisem: "Ke cti Matky Boží bez poskvrny počaté. Čím odplatím Hospodinu za vše, co učinil jsem zlého. Zaplatím, čím mohu, přijmi sliby, Bože". Letopočet v nápisu 1760.
Vozovou cestou proti proudu Zlatého potoka, asi 600 m od mostu, dojdeme na židovský hřbitůvek. Měří jen 7 arů a je majetkem židovské obce v Dobrušce. Nejstarší pomníky jsou na malé vyvýšenině při severní zdi blízko brány. Tají se pod klenbou habrů, obehnány opukovou zdí nad šumícím splavem Zlatého potoka. Pomníky s tajemnými nápisy, polozapadlé a skloněné, upomínají na zdejší ghetto. Je tu smutno a šero jako bývalo tenkrát, před dvěma sty lety, když se v těch opuštěných místech scházela Machovcova Helenka se záhadným bratrem. Dne 28. III. 1924 přijal hřbitůvek posledního svého příslušníka.
Za ním se údolí zužuje a nedaleko nad splavem byla projektována přehrada. O přípravách k ní svědčí polozasypané zkušební šachtice. Na nich je vidět geologické složení údolí. Po pravém břehu vystupují zelené břidlice, místy dokonale štipatelné, barvy zelené až šedozelené. Na levém břehu vystupují většinou vrstvy křídové.
Dnešní Skalka je částí obce Podbřezí. Kromě ní patří do zdejší obce část osady Chábory, část Studánky a samota Přím. Rozloha obce měří 599,6 ha. Podle posledního sčítání má 432 obyvatele, 91 dům obydlený a 2 neobydlené. Z obyvatelstva je 69 zemědělců, 9 zemědělských dělníků, 5 obchodníků, 2 hostinští, l řezník, l pekař, 7 zedníků. V r. 1651 bylo zde 150-200 obyvatelů, v r. 1895 vzrostl tento počet na 452 obyv., z nich 41 tkadlec; toto zaměstnání vymizelo zde snad úplně.
I krátká chvíle, kterou věnujete prohlídce naší Skalky, stačí, aby se vám zalíbila její prostá historie stejně jako její přírodní krása a její dobrý, pracovitý lid.

Slavětín nad Metují.

Prostírá se na levém břehu řeky Metuje při okresní silnici z České Skalice k Opočnu. Vchod do vsi s této strany činí 1 km dlouhé stromořadí starých jasanů. Po obou stranách silnice před staveními jsou vkusné zahrádky, za letní doby plné květů. Hned u vchodu do vsi vítá nás památník Dr. A. Švehly s pěkným parčkem a v sousedství výstavná vilka kampeličky. Uprostřed vsi je kaple, vnitř i vně nově upravená, na hořejším konci škola. Obec Slavětín má 98 pop. čísel a 400 obyvatelů, z největší části zemědělců. Z podniků živnostenských sluší uvésti mlýn, pilu, elektrárnu a tkalcovnu p. Jar. Daška a strojnickou dílnu p. Jana Zvoníčka. V obci jsou dva výstavné hostince: p. V. Syrovátky a p. V. Zvoníčka.
Občanstvo se svým starostou p. Jos. Zvoníčkem pečlivě se stará o pěkný vzhled obce. Přičiněním starosty je celá obec zkanalisována a příštím rokem - bude-li možno - chystá se k vydláždění silnice obcí procházející, čímž vzhled obce značně ještě získá. V r. 1938 zřízen byl v obci telefon.
Katastr obce měří 560 ha; z pozemkové reformy, mimo příděl pole a luk malozemědělcům, získala obec 11 ha lesa a 1 ha louky. Pozemky, a zvláště louky, jsou většinou meliorovány.
Dvojtřídní škola zdejší zredukována byla na jednotřídní, ale při nadbytku učitelských sil učí se ve dvou třídách. Do školy měšťanské chodí žáci v Českém Meziříčí. Z rodáků zdejších sluší uvésti tři bratry inženýry: Václava, Bohuslava a Jaroslava Daška, z nichž nejstarší, Ing. Dr. prof. Václav Dašek vyučuje na technice. Prof. Dr. Fr. Praus je při ministerstvu školství.
Ač obec Slavětín n. Met. leží uprostřed mezi městy Opočnem, Dobruškou, Novým Městem, Českou Skalicí, Jaroměří a Josefovem, nemá ze žádných těchto měst přímého autobusového spojení, což občanstvo dosti těžce nese.
Jinak náleží obec Slavětín n. Met. mezi vzorné obce okresu novoměstského n. Met.
J. Zvoníček, starosta.

Slavoňov.

Směrem k Orlickým horám - 4 km od Nového Města nad Metují - jest položena obec Slavoňov. Když staneme na okresní silnici před ní, na vršku, zvaném ,,U křížku", objeví se nám tato víska v menší kotlině, rozložená podle silnice, vedoucí tudy k Novému Hrádku. Jen vpředu po pravé straně silnice na kopečku stojí kostel s farou a obecná škola. Malebný je pohled od jara do podzimu, kdy ze zeleně stromů vykukují jen střechy, místy doškové, ale tím snad ještě poutavější.
Kdy vznikla obec Slavoňov, není přesně známo. Jisto však je, že tu byla již ve 14. století víska, která patřila k Novému Hrádku, a to k panství frymburskému. Jako pánové na Frymburce se připomínají: od r. 1368 Hynek z Dubé, z Náchoda a na Frymburce, r. 1432 Jan Jiří z Dubé a Riesenburka a na Frymburce. Asi roku 1530 prodal Achiles Anděl z Ronovce díl panství frymburského Janu Trčkovi z Lípy, a roku 1536 náleží již celé toto panství pánům Trčkům z Lípy a na Opočně. Tak zůstalo až do vymření rodu 1634 a roku 1636 patří již celé panství opočenské a tím i frymburské knížatům Čoloredo-Mansfeldům, jimž zůstává až do dnešních dob.
Podle zápisů bylo v Slavoňově 9 usedlíků (sedláků) a dvě chalupy na obci. Patřil kdysi ke kraji hradeckému, od r. 1850 byl určitou dobu v kraji jičínském a nyní zase patří ke kraji hradeckému a okresu novoměstskému. Postupem času, snad přistěhováním, snad růstem rodů rozšiřovala se ves a dnes čítá 75 čísel popisných a 266 obyvatel. Obec je většinou zemědělská, jen něco příslušníků hledá zaměstnání jinde. Usedlosti jsou většinou menší a hodně zde ještě uvidíme ruční tkalce, jak si za stavem vydělávají na svůj chléb.
Koncem minulého století založen byl zde hasičský sbor, který až do dnešních dob je jediným, ale vzorným spolkem v Slavoňově. Je zde obecná škola, do níž docházejí děti z Blažkova, Libchyň a Jestřebí, a kdysi k ní patřila i obec Bohdašín. V kampeličce, kterou roku 1900 založil za plného pochopení rolníků ze Slavoňova, Zákraví, Blažkova, Libchyň a Jestřebí dp. farář Václav Vojnar a jejíž pěknou budovu vidíme hned na začátku obce, soustřeďuje se finanční život z okolí a tento peněžní ústav je chloubou všech jeho členů, neb pracuje nezištně pro hospodářské, ba povšechné povznesení svých přičleněných vesnic. Veškerý život, jak kulturní, tak hospodářský, je v Slavoňově opravdu na výši doby a uvědomění občanů ve všech otázkách je takové, jakého dnešní vyspělá doba vyžaduje.
V okolí Slavoňova je několik pamětihodností historických, a to tak zvané šance v lese Borovince, Mertův důl (při cestě Klopotovským údolím) s pověstnou čertovou šlápotou, les zvaný Lógr, ale největší památností je farní kostel.
Kdy vznikl, není přesně známo. Lze však souditi, že za Karla IV., kdy podle příkladu panovníkova zakládány byly četné kostely a kláštery. Souditi tak lze z toho, že již roku 1384 je zmínka o něm v metropolitním zápisu. Tehdy byla také asi vystavěna věž, jejíž stavba svědčí o tom, že je hodně stará, zejména schodiště a podlážka, umístěná zvenčí. Je pravděpodobno, že již od té doby byl tu malý zvon, který r. 1917 byl vzat k účelům válečným a na němž byl nápis, který nemohl nikdo rozluštiti. Kdy zanikl tento původní kostel, není známo, ale pravděpodobno je, že za válek husitských.
Druhý, dosud stojící kostel dřevěný, byl vystavěn roku 1553, jak dokazuje ve dřevě stropu vyřezaný nápis: "Léta Panie 1553 wy-stavien jest kostel Slawonowský! Počátek nákladu jest byl Jan Koltačka a Jan syn jeho. Majstři byli tři: jeden z Lipska, druhý z Opavy, třetí z Zlohovy. W ten čas staven od dřeva". Zakladatelé Jan Koltačka a jeho syn Jan Koltačka, pravděpodobně bohatí sedláci z osady Blažkova, opatřili také kostel lesy a poli, jichž část mu dosud náleží. Patronátní právo náleželo kdysi panství opočenskému a nyní panství novoměstskému.
Nynější kostel býval utrakvistický, jak dokazuje kalich na příčním trámě stropu mezi lodí a presbyteří. Jsou na něm postavy dvanácti apoštolů a Spasitele, klesajícího pod křížem. Skrze tuto malbu prosvitá starší nápis. Týká se r. 1705, kdy byl celý kostel vymalován pestrou malbou, která byla později zabílena (r. 1833), a když vápno opadávalo, zamalována olejovou obyčejnou barvou, takže byla původní malba zakryta. Až před šesti roky byla zase původní barva odkryta a dodnes ji tam vidíme, pokud špatnými nátěry nebyla poškozena.
Původně byl kostel zasvěcen sv. Martinu, biskupu, jak je viděti z různých dokladů na faře novohrádecké a podle obrazu, který v kostele byl a který kdysi visel na hlavním oltáři. Byla to hrubá a neumělá kopie Skřetova obrazu sv. Martina, biskupa. Roku 1683 byl kostel zasvěcen sv. Janu Křtiteli, jak je dosud a jak dokazuje nápis na hlavním oltáři. Z vnitřních cenných památek je pozoruhodná křtitelnice z 18. století, kazatelna z r. 1830, oltář P. Marie z r. 1832 a mešní knihy z r. 1671, 1690, 1735 a 1707, dále kancionál Slavíček rajský z roku 1719.
Starší než nynější kostel je, jak jsem již vpředu uvedl, zvonice. Jsou na ní tři zvony: velký a malý z doby již poválečné a prostřední z roku 1561.
Ke kolatuře patří obce: Slavoňov, Blažkov, Zákraví, Libchyně, Jestřebí, Mezilesí, Sendraž, Bohdašín a osada novoměstská Bradle.
Na zdejší faře působil delší dobu rodák novoměstský, dp. Václav Vojnar, který povznesl hospodářsky zdejší kraj a je mu zachována v srdcích lidu milá vzpomínka.
Malá je naše víska, ale život v ní, třeba tvrdý, je každému milý a kdo musí ji opustiti, rád se zase vrací a obnovuje staré doby, aspoň ve vzpomínkách. A když stane člověk nad Slavoňovem, u lesa zvaného ve Smrčinách, a zahledí se dolů, jak říkáme, do kraje, uzří na obzoru se rýsovati Kunětickou horu a vpravo věže krajského města Hradce Králové. Tu chvíli vidí ještě dál, tam zaletí duchem až k matičce Praze a tu teprv poznává, co je mu drahé a milé.
Josef Holý, okres, místonáčelník MNS.

Sněžné.

Dobrou hodinu od kladských hranic v mírném údolí leží vesnice Sněžné. Jest jednou z větších vsí v okresu Nové Město nad Metují, má výměry 609 ha. Středem vesnice teče malý potůček, ale přece, dříve než byla zavedena elektrika, poháněl tři mechanické stavy : u Josefa Balcara, č. 64, u Václava Mádra, č. 10, u Adolfa Andrše, č. 51 a motačku u Josefa Mádra, č. 90. Na hořením konci jest jednopatrový, s polovice z dubových stěn stavěný dům, č. 1, který byl majetkem Ferdinanda Vogla, bohatého pláteníka v 18. století, který jezdil s plátnem až do Vídně.
Nejstarší zprávu o Sněžném máme z roku 1534. Toho roku prodal majitel panství frymburského s městečkem Nový Hrádek mimo jiné vesnice i Sněžné panu Janu Trčkovi z Lípy a na Lipnici. Z té doby byl nápis na lomenici statku č. 12 (1560). Za zmínku stojí, jaká jména a příjmení zde tehdy byla: Jakub Polák, Řehoř, Svatoň, Kuba, Kotláš, Jíra Putřichů, Marván, Matouš, Janda, Kubka, Harolík, Petr, Černý, Matuška, Čtvrtečka, Novák, Štejmar, Vondřejc, Mach, Kejval, Kárník, Pavlich, Grim, Donát, Duvík, Hercík, Jirásek, Rak, Havlík, Dyntar, Novotný, Smrček, Vávra, Martínek, Jezero, Dvořák, Koplar, Šimon, Klámta, Zumlák, Opst, Dohnálek, Bos, Sytkrup, Nádvorník, Hrubý, Praus, Šubrt, Švejda, Nechař, Smrček, Linhart, Jošt, Voráč, Prokop, Macháček, Merta, Čížek. R. 1597 bylo robotou povinných jen 26 rodin. Jejich povinnost byla: konopí trhati, řepy sázeti, cibuli, mrkev a mák plíti, dříví na zámek Frym-burk k palivu narubati, cesty a mosty směrem k Olešnici (Gieshiibel) opatrovati.
R. 1651 byl nařízen soupis poddaných na panství opočenském s udáním náboženské příslušnosti. Napočítáno bylo 9465 osob, z toho 256 římských katolíků. Podle soupisu toho byl ve Sněžném: 81 muž, 85 žen, 119 dětí do 14 let, 25 čeledi, 6 podruhů, vesměs náboženství českobratrského. Až přes bitvu na Bílé hoře bylo Sněžné kolaturou obce Zákraví. Pak bylo přifařeno k Bystrému a od roku 1790 k Novému Hrádku. R. 1785 se odškolila naše ves od Nového Hrádku a zřízena učebna nejdřív v chalupě č. 6, potom vystavěna škola jednotřídní s bytem pro učitele, nyní obchod a pekařství p. Josefa Baše. Když však dětí přibývalo, zřízena odbočka v chalupě č. 46. Pak vystavěny byty zvláště pro pány u-čitele a z bytu starého zřízena třída druhá, Prvním učitelem byl starý vojenský vysloužilec Hercík. chalupa č. 55 byla kdysi mlýnem, zbořená chalupa, co nyní jest hřiště, byla hájovnou.
Ze spolků nejstarší je Sbor dobrovolných hasičů. Založen byl r. 1885 p. Vend. Grimem, tehdy starostou obce a prvním velitelem. Spolek divadelních ochotníků "Tyl" a Severočeská jednota založeny byly r. 1901 p. řídícím učitelem Václavem Burdou, jakož i poštovna zřízena jím byla r. 1899. Tělocvičná jednota Sokol byla založena r. 1913 zásluhou pana Josefa Suchánka, továrníka v Novém Hrádku.
Spořitelní a záložní spolek pro Sněžné založen p. řídícím učitelem Aloisem chaloupkou r. 1912. Družstvo pro zřízení elektriky bylo založeno r. 1928.
Hor vysokých zde nemáme, Skutina jest 736 m nad mořem, Čihadlo o něco nižší, ale r. 1937 a 1938 byly vyhledávány sty dělníků. R. 1937 začala se stavěti opevnění, kryty železobetonové, které stavěla firma F. V. Capoušek, stavitel z Hradce Králové. Na podzim t. r. pak začala podzemní práci z Čihadla až na druhou stranu Skutiny firma Skorkovský z Prahy. Bylo zde rušno, výdělku dost, když do toho jako hrom udeřila rána, 24. září 1938 mobilisace a pak - kapitulace, odtržení Sudet. Bylo po práci, dělníci se rozutekli, stroje na rychlo odvezeny, a zavládlo ticho, mrtvo. Sněženské obyvatelstvo bylo vždy věrně české, je a dá Bůh, že bude na věky!
Josef Hencl, kronikář.

Šeřeč.

Tato starodávná osada, ležící na rovině as 3 km východně od České Skalice, přiškolena jest do Převodová a přifařena ke kolatuře sv. Václava na Dobeníně. V dávných dobách náležela ke komoře královské a měla jméno "Nesvačilov"'. Kdy se stala záměna jména toho v nynější Šeřeč, nebylo lze zjistiti. Lidově říkalo se naší obci Šerč nebo Šereč, avšak v úředních knihách zjištěn správný název Šeřeč, kterého se nyní jedině užívá. Od čeho jest odvozeno jméno to, nebylo možno přesně udati, že však má cosi společného se slovem "šeřiti se", potvrzují starší osadníci. Jak staré záznamy udávají, daroval r. 1213 král Přemysl Otakar I. osadu Nesvačilov se vším příslušenstvím klášteru břev-novskému, i Újezd Poličky. R. 1530 prodal Jakub, opat břevnovský, dvůr poplužní v Provodově i celou ves Šeřeč za 400 kop grošů pražských Vojtěchu z Pernštýna, který ji připojil k Novému Městu nad Metují. R. 1836 měla obec 22 čísla popisná a 137 obyvatel. V současné době má obec popisné číslo 31, obyvatel však pouze 102. Ještě nyní je možno zjistit, že zde bylo 5 velkých statků, které sice s menší výměrou pozemků dodnes se udržely, avšak menší hospodářské usedlosti, které v obci převládají, vznikly právě tím, že otec sedlák daroval synovi kus pole, postavil mu na něm chalupu, aby si mohl založiti vlastní rodinu, statek však dostal určený dědic, jak i v jiných obcích se dělo. Obec má svůj samostatný katastr a tvoří nyní s obcí Domkovem jednu obec politickou, takže každá obec volí si své místní či osadní zastupitelstvo a svého starostu, který úředně obě obce zastupuje, takže starostové místní spravují jmění svých obcí a o potřeby obcí se starají, podléhají však usnesením zastupitelstva politického. Ještě v letech 1750 patřila Šeřeč k obci Provodovu. V katastru obce leží les, zvaný "Mnichovec", jehož jméno vzniklo od toho, že býval v držení mnichů kláštera břevnovského, jsa ve správě a užívání mnichů kláštera polického. Za doby hrabat z Leslie byla tu založena bažantnice, ale později opět zrušena. Les ten býval dříve mnohem rozsáhlejší, část jeho byla však pány z Leslie vykácena a proměněna v pole, později pak rozprodána drobným zemědělcům, nynější les jest pak majetkem rolníků ze Šeřeče a Provodova. Pozemky jsou zde hlinito-jílovité se spodinou jílovitou nebo opukovou a jsou dnes z valné části zmeliorovány. První vodní družstvo založeno bylo r. 1913. Ač chudá, snažila se obec jíti s duchem doby a proto po delší houževnaté námaze byla provedena r. 1930 elektrisace obce Šeřeče i Domkova se společným transformátorem na hranicích katastru a r. 1933-34 provedena byla regulace potoka, který teče pode vsí a jehož klikaté, zanesené a keři zarostlé koryto nemohlo nikdy pojmouti spousty vod s horního povodí se řítících, takže voda způsobila často velké škody na přilehlých pozemcích v době vegetace. Dále v r. 1937-38 vystavěna byla přes obec nová okresní silnice, na kterou obec značnou částkou přispěla, nelitujíc však toho, neb nové silnice bylo velmi nutně třeba. Před mnoha roky jednalo se o výstavbu rozkošské nádrže, kterou i obec naše velmi by byla postižena, neboť by byly zabrány téměř všecky budovy a valná část pozemků. Nyní opět tato věc přichází na pořad, takže není jisto, zda jednou tato stará a památná obec nezmizí pod hladinou nádrže rozkošské, ač dnes žádný z nás si snad toho nepřeje, když obec se za poslední léta tak zvelebila.
František Malina, kronikář.

Šonov.

Tato starodávná obec rozkládá se při jižní patě vrchu Dobenína v délce asi 1 km 200 m, po obou stranách potoka Rozkoše, od jihovýchodu k severozápadu.
Založení obce této spadá do dob úplně neznámých, jako jiných sousedních obcí při okraji tehdejších pohraničních lesů.
Není vůbec známo, kdy byla založena, kým aneb od čeho dostala své jméno.
Posledně patřila obec naše dílem k panství novoměstskému, dílem k panství náchodskému a menším dílem k panství opočenskému. Obec tato měla svobodný dvůr, který vedle hospody, pololánního statku, hájovny, kovárny a 17 chalup patřil panství náchodskému. Další statky, jež se v Šonově nacházely, patřily i s rybníkem panství novoměstskému a konečně 2 statky, čp. 8 a čp. 9, patřily k panství opočenskému.
Díl Šonova, patřící náchodskému panství, tvořil kdysi statek stejného jména, k němuž náležely 3 obce: Šonov, Třtice a Zblov. Na místě, kde stojí hospodářská budova čp. 36, stál kdysi rytířský hrad pánů ze Šonova, který byl v roce 1641 zbořen.
O původu tohoto rytířského sídla chybějí nám určité zprávy.
Mnoho starých šlechtických rodin neslo jméno "ze Šonova", mezi nimi jsou nejstarší, kteří se psali "Šonovští ze Šonova". Bohumír Dloubač z premonstrátského řádu strahovského v Praze uvádí ve své literární pozůstalosti dva učené muže z rodin pánů ze Šonova, a sice: Jan Vilém Šonovský ze Šonova, jenž byl od roku 1540-1554 veřejným učitelem na tehdy slavné latinské škole v Českém Brodě, dále Jan Šonovský ze Šonova, který byl učitelem rovněž tamtéž od r. 1600-1611.
Oba byli učenými muži, kteří jistě činili svému rodišti patřičnou čest. Asi v 16. stol. nabyli tohoto statku páni Libičtí, kteří se jmenovali Libičtí ze Šonova a na Libicích. Tyto rody Libických pocházely z oné Libice na Královédvorsku, jež patří panství žireckému, kde též po prodeji statku Šonova měli své sídlo.
V roce 1564 držel statek Šonovský Jan z rodu Ditterů, Straka z Nedabylic, který přijal přídomek "ze Šonova". Tento statek byl r. 1575 rozdělen, a to následovně: Jan Libický koupil Šonov, a ves Třtici, jež měla v blízkosti dnešního svobodného dvorce své vlastní rytířské sídlo, obdržel Ladislav Straka z Nedabylic. V roce 1598 přešel opět statek Šonov uzavřenou koupí na rodinu Petra Straky z Nedabylic, pána na Třtici, a od tohoto roku jej držela až do roku 1646. Posledním majitelem ze Strakovy rodiny byl Petr Straka z Nedabylic, pán na Šonově, který toho roku dne 30. března zemřel. Na počátku 16. stol. dal zříditi majitel Šonova, pan Petr Straka, v kostele sv. Václava na památném Dobeníně hrobku pro svůj rod, když kostel ten opět k službě Boží po svém zpustošení ve válkách husitských odevzdán byl a stal se filiálním kostelem kostela novoměstského. Po něm následoval opět Petr Straka z Nedabylic, pán na Šonově, a na to Jan Jiří Straka, který ale brzy zemřel, jak náhrobní kámen na straně epištolní v kostele sv. Václava svědčí: "Umřel urozený pán Jan Jiří Straka z Nedabylic, pán na Šonově a tuto tělo pochováno jest".
Na protější straně u kazatelny ve zdi jest náhrobní kámen Anny Strakovny s obrazem jejím a jejích dvou dítek.
V roce 1641 koupil náchodský pán, kníže Oktavián Piccolomini, statek Šonov a Třtici za 11.800 franků. Po prodeji Šonova zdržovali se páni Strakové v obci Bohuslavicích.
Po vymření rodiny Piccolominů přišlo celé panství náchodské i Šonov do majetku hraběte Dehfurse. Tento panství náchodské držel jenom několik roků, až v roce 1792 koupil panství ono pro sebe vévoda Zaháňský z Kurlandu. Šonovský dvůr byl již velice sešlý, celý ze dřeva a v roce 1802 byl požárem zničen. Stál na bahnitém místě a proto majitelka panství náchodského dala vystavěti dvůr nový na vyvýšeném místě, kde až dosud stojí.
V roce 1818 vypukl v obci naší požár, jehož obětí se stalo 5 selských usedlostí s hospodářskými budovami i stodolami a jedna chalupa.
Roku 1848 koupil panství náchodské i s naším dvorem od vévodkyně Zaháňské kníže princ ze Schaumburg-Lippe.
Roku 1836 stála v Šonově 73 čísla a obyvatelů bylo: k panství náchodskému 130 mužského pohlaví a 153 ženského pohlaví, k panství novoměstskému 101 mužského pohlaví a 109 ženského pohlaví, k panství opočenskému 11 mužského pohlaví a 8 ženského pohlaví.
Asi v 17. stol. dal rolník Líbal z č. l kus svého pozemku, nyní č. pare. 7. 9/2 k tomu účelu, aby tam pohřbívány byly osoby vyznání protestantského, ale za doby panování císaře Josefa II. zákonem zakázáno soukromé pohřbívání a zároveň nařízeno, aby se evangelíci pohřbívali na hřbitov při chrámu Páně sv. Václava na Dobeníně.
Podle pověsti byl na Líbalově hřbitově první pochován jistý Voborník z Nahořan a poslední byla nějaká žena z Krčina.
Se společným pohřbíváním na katolickém hřbitově nebyli spokojeni evangelíci ani katolíci. Koupí panství náchodského knížetem ze Schaumburg-Lippe byl u nás posilněn živel protestantský, neboť kníže byl též vyznání protestantského. Za pomoci německých i zdejších evangelíků stavěn nový hřbitov na panském pozemku v roce 1860 a přikročeno ke stavbě kostela a stavba ta dokončena byla r. 1864.
Na všecky strany měla obec naše spojovací cesty nedostatečné, "drahá" zvané, toliko k obci Vrchovinám nebylo drah, kde toho potřeba nejvíce vyžadovala.
Protož pomýšlely obce sousední i obec naše, aby okres donucen byl z Nového Města přes Vrchoviny, Šonov a Provodov cestu nákladem svým vybudovati, až se vzdor mnohým překážkám za podpory podkrajského ú-řadu v Novém Městě docílilo, že se silnice tolik potřebná vybudovala.
Celá délka projektované silnice byla rozvržena podle poplatních sil celého okresu na části a každá obec byla povinna na ni připadající část nákladem vlastním vybudovati a tak docíleno spojení s okresním městem. Stavba silnice dokončena byla v roce 1860.
V roce 1862 pořídila obec za přispění občanů kamenný kříž v horní části obce za 120 zl., za starostenství p. Jana Trůnečka z čp. 4.
Zároveň dal postaviti nový kříž pan Josef Ryšavý, mistr kovářský, s manželkou Marií proti kovářské dílně, kde se dosud nachází. Dne 15. srpna 1862 byly oba kříže vdp. Pelhřimem Novákem, děkanem novoměstským, církevně posvěceny.
Též v roce 1862 založen byl nový rybník ve východní části obce, aby zabezpečena byla zásoba vody v případe požárů a pro chov ryb, a obezděn byl pevnou kamennou zdí.
V roce 1876 vykonal zde návštěvu k prohlídce bojiště z r. 1866 korunní princ Rudolf s generalitou. Přijeli od České Skalice, pode dvorem postavena byla slavobrána, dítky školy provodovské tvořily špalír a u brány té byl princ uvítán okresním hejtmanem baronem z Meyerbachu. Po přehlídce bojiště odjeli do Nového Města.
V roce 1879 odstěhoval se nájemce zdejšího dvora p. Pelíšek, který zdejší dvůr 12 let v nájmu měl, a dvůr do nájmu přejal p. Max. Hócker, který zde působil do roku 1919. Platil ze dvora ročního nájmu 2.000 zl.
V roce 1883 byl u nás založen Sbor dobrovolných hasičů. Starosta obce, pan Václav Kňourek z čp. 2, dal svolati členy obecního zastupitelstva do schůze, ve které nechal přečísti dopis pojišťovacího spolku proti ohni ze Spů, ve kterém bylo uvedeno, že každá obec ve spolku tom pojištěná má nárok na zapůjčení stříkačky s celým příslušenstvím a pro určitý počet členů na hasičskou výzbroj. Dále ve schůzi té dojednáno, aby starosta poslal občanům oběžník, kdo by se chtěl ke sboru hasičů dáti, nechť se na obecním úřadě do 14 dnů přihlásí. V ustanovené době se za člena přihlásil 21 občan. Velitelem zvolen p. Jan Truněček z č. p. 4. Za starosty obce p. Václava Zeleného z č. p. 18 přikročeno bylo ke stavbě hasičské zbrojnice. Stála 1.800 zl.
V roce 1892 byla nákladem obce a přispěním občanů pořízena nová socha Panny Marie Lurdské. Kříž, který stál v horní části obce od r. 1862, byl odstraněn a na místo něho postavena nová socha. Odstraněný kříž byl znovu postaven u silnice pode dvorem, socha i kříž byly v neděli odpoledne 24. července za důstojných oslav dp. Aloisem Dostálem, kaplanem novoměstským, posvěceny. Ke slavnosti té dostavila se mládež školy provodovské s pp. učiteli a mnoho účastníků ze širokého okolí.
V roce 1904 pořídila obec mostní váhu v horní části obce, na které i z okolních obcí vážili řepu, kterou dováželi na nádraží v Novém Městě nad Metují.
V tomtéž roce byl založen v naší obci "Vzdělávací spolek Beseda". Sál pro hraní divadla propůjčila pí. Marie Barešová v č. p. 24, který byl k tomu účelu přizpůsoben a započato bylo se stavbou jeviště. Práci ode dřeva zhotovil p. Josef Ježek z č. p. 56, práci kovářskou p. Václav Hencl a práci malířskou p. Jindřich Hýbl. V měsíci červnu 1905 konán byl I. župní sjezd Sboru dobrovolných hasičů, který se nad očekávání skvěle vydařil.
Asi uprostřed naší obce nalézal se od ne-paměti rybník k panství novoměstskému náležející, který byl v roce 1835 vypuštěn, jako louka na dílce pronajímán, až jej obec za starosty p. Josefa Rouška z č. p. 59 za 3.700 zl. koupila a v dalším nájmu ponechala.
V měsíci listopadu 1908 založen byl konsumní spolek pro Šonov a okolí. Byla svolána schůze do bytu p. Ant. Mervarta v č. p. 6, ve které jednáno bylo o věcech, týkajících se spolku toho, ustavena výše závodních podílů na 10 K, přikročeno k volbě prvního ředitelstva a dozorčí rady. Prodejní místnost a skladiště bylo u p. Františka Uhlíře za roční odměnu 40 K.
V roce 1905 založen byl "Spořitelní a záložní spolek''; ve schůzi, která se za tím účelem konala, byl ujednán závodní podíl 10 K, úřední místnost byla v bytě p. Josefa Ducháče v č. p. 105.
V roce 1909 byl založen v naší obci poštovní úřad. Za tím účelem koupila obec domek od p. Josefa Horáka, ve kterém se dříve na několika stavech tkalcovalo, budovu tuto dala obec svým nákladem upraviti, aby účelu tomu vyhovovala. Prvním poštmistrem byla pí. Marie Selláková a začala úřadovati 12. prosince 1909.
V témž roce založena byla "Odbočka hospodářského sdružení češ. křesť. zemědělců", která vyvíjela značnou činnost. Odbočka konala svědomitě svoje povinnosti vůči svým členům.
V roce 1913 založena byla přičiněním dp. Františka Mimry, kaplana novoměstského, vzdělávací a tělocvičná jednota "Orel", spolkovou místnost neměli, ale první starosta jednoty, p. Ant. Mervart z č. p. 6, ochotně propůjčil členům pro letní cvičení značný kus zahrady a pro zimní cvičení prostornou světnici, kde jednota setrvala, než si zařídila svou orlovnu.
V roce 1914 vypukla světová válka. V naší obci si vyžádala veliké oběti, kromě všech dodávek, které musely býti odvedeny, byly hrozné oběti na lidských životech. Tolik mladých odešlo, z nich jich mnoho padlo. Kdož tuto válku svými mladými životy zaplatili, jsou tito: Pinkava Josef, Kincl Jan, Nývlt Adolf, Hozák Josef, Ježek Josef, Hencl Josef, Šolc Jar., Michalíček Jiří, Bouček František, Meisner Adolf, Veiser Jan, Suk Josef, Smrček František, Sochor Josef, Matouš Jos., Sochor Boh., Hejzlar Josef, Ryšavý Jar. Nezvěstní : Drapač Ant., Rejzek Václav a Šo-tola Václav.
V roce 1920 bylo konáno sčítání lidu, v naší obci zapsáno 575 duší.
V roce 1921 byl dán od zdejšího dvora pozemek na Denarovské, as 20% výměry, do nuceného pachtu. Též v tomto roce řádila v lesích mniška, která způsobila hrozné škody, skoro celé lesy jí padly za oběť a co nezničila v jednom roce, to zničila v příštím. Také naše krásné lesy zmizely, hory byly zbaveny své přírodní krásy a svého bohatství.
V roce 1923 dne 30. září konány byly volby do obecního zastupitelstva, a to podle zásady poměrného zastoupení. Voleb těch se zúčastnily čtyři politické strany. Starostou zvolen byl p. Josef Bareš, rolník a hostinský z čp. 24.
V roce 1926 konala se parcelace zdejšího dvora, který byl částí náchodského panství. Rozdělení dvora prováděl přídělový komisař p. Kňourek.
Dne 26. července r. 1929 konáno bylo okrskové cvičení tělocvičné jednoty Sokol. Cvičiště bylo upraveno na zahradě p. Františka Kincla z č. p. 32, koncert se konal v zahradě p. Jar. Kincla, hostinského, při hudbě novoměstské.
Dne 2. prosince 1930 bylo vykonáno sčítání lidu, v naší obci byla napočtena 551 duše.
Dne 27. září 1930 vykonány volby obecního zastupitelstva podle zásady poměrného zastoupení. Starostou zvolen p. Jaroslav Kincl, hostinský z č. p. 103.
V noci dne 8. ledna 1932 vyloupili neznámí lupiči pokladnu Spořitelního a záložního spolku v Šonově v místnostech orelny, která však byla pojištěna.
Dne 19. června konala se taneční zábava v sále hostince p. Jar. Kincla. V pondělí ráno 20. června po zábave této byli nalezeni na kolejích dráhy u "Bořku", přejeti vlakem, který jel k Novému Městu o 4 hod. 22 min., Oldřich Hůlek, rozený 21. prosince 1909 v Krčině a Anežka Moravcová, narozená 1. července 1913, příslušná do Dornašína, okres Opočno, služ- ka u p. Jos. Hyleny ve Vrchovinách, kteří po protančené noci ukončili své životy sebevraždou.
Dne 16. srpna vypukl požár v domku p. Jana Krýdy v č. p. 117, který byl záhy uhašen. Potok, který obcí naší protéká, vždy na jaře nadělá mnoho škod, rozlévá se po obci, po zahradách a příčina toho jest, že koryto vodní jest ve špatném stavu. Konečně po dlouhých žádostech v měsíci dubnu došlo k vyměřování potoka, což trvalo až do 27. dubna. Podnik tento byl dne 12. července 1934 po usnesení vodního výboru zadán fmě Ing. Karel Krix, podnikatelství silničních a vodních staveb v Litomyšli. Kamene bylo u-potřebeno 2.500 kub. m, písku říčního 840 kub. metrů.
Písek na betonové objekty dovážen byl z Bělovsi. Potřebné železo a montáž dodala fa Roušek a s. z Nového Města n. Metují, cementové roury, kterých bylo upotřebeno přes 800 m, dodal p. František Cihlář v Krčině. Stavební dozor vedl oficiál Jan Duben a Josef Kacafírek, v oboru vodních staveb osvědčený mistr z Turova u Vysokého Mýta.
Dělnictvo pracovalo úkolově, od l kub. m vykopávky byl stanoven plat 2.60 až 3.20 K, Dne 4. července byl odevzdán nový most k volnému používání jen pro lehké povozy. Hlavní a nehynoucí zásluhu na podniku tom mají oba starostové naší obce, p. Jos. Bareš, starosta bývalý, a nynější starosta p. Jaroslav Kincl.
Bývalý starosta konal mnoho cest do Prahy na různá ministerstva, by vymohl provedení podniku toho. Nynější starosta pokračoval ve věci té a několikrát oba již jmenovaní starostové konali společně cestu do Prahy, aby záležitost ta dospěla k uskutečnění. Když opouštěl mistr této stavby, p. Josef Kacafírek, naši obec, svěřil se mi, že pracoval i jinde, ale takové zástupce obce nepoznal, aby se tak nezištně o obec starali.
Dne 17. června 1938 objevila se v naší obci dobytčí nemoc, kulhavka a slintavka, která se velmi rychle rozšiřovala, naše úřady dávaly přísné nařízení, aby se nemoci té čelilo, což bylo marné. Vzdor všemu opatření, které se přesně zachovávalo, byla obec naše až na 7 chlévů touto hroznou nemocí postižena.
Dne 14. září bylo povoláno do zbraně 20 zá-ložníků, kteří ihned odešli nastoupiti vojenskou povinnost. Týž den přišlo nařízení o-kresního úřadu, aby veškeré střelné zbraně byly odevzdány. Dne 18. září bylo opět povoláno 6 branců k vojenské službě, kteří v 6 hodinách odcházeli. Dne 21. září došlo poručení, aby byly odevzdány na okresní úřad veškeré radioaparáty. V noci z 23. na 24. září byla vyhlášena mobilisace, všichni příslušníci branné moci do 40 let do 6 hodin nastoupili ke svým vojenským tělesům.
Zároveň pod přísnými tresty nařízeno noční zatemnění, pouliční svítilny nesměly býti rozsvíceny, v domácnostech musela okna býti zastřena tmavou látkou, aby bylo úplně zatemněno.
Toto jsou zprávy obce naší se týkající, které vypsal dne 18. září 1939
Václav Hencl, mistr kovářský.

Václavice.

Osada s 21 číslem a 135 obyvateli, patří obcí k blízké vsi Provodovu. Je to důležitá železniční křižovatka směru: Náchod, Nové Město n. Met., Josefov a Trutnov.
Václavice leží na záp. svahu památného vrchu Dobenína, který má bohatou historickou minulost. Severovýchodně nade vsí se vypíná starodávný kostelík sv. Václava, postavený na počátku XIII. stol. v románském slohu. V té době rozkládala se kolem kostelíka osada Dobenín nebo také Dobenina. Krajina kolem byla zalesněná; v lese bylo mnoho dubů, odtud prý jméno Dobenín. R. 1068 držán tu sněm za předsednictví krále Vratislava I. pod širým nebem; jednalo se o volbu biskupa pražského a zvítězil český kandidát Jaromír Přemyslovec nad cizákem Lancem, Až do r. 1420 byla při kostele fara; kněžím náležely dědiny Provodov a Nesvačilov (nynější Šeřeč). Posledním farářem byl náchodský kaplan Plichta, roku 1417 na Dobenín dosazený. Za válek husitských r. 1420 lehl popelem kostelík s dědinami Dobenínem, Provodovem a Nesvačilovem. Po zmíněném požáru byl kostelík jen částečně opraven a stal se filiálním děkanství novoměstského. Teprve r. 1568 byl dobenínský kostelík řádně opraven. Ves Dobenín však se již neobnovila, toliko jediná chatrč pod kostelem byla obývána poustevníkem, kterému počátkem XVII. století obec Kramolna vyplácela ročně l groš. Nynější osada Václavice založena byla na zádušním pozemku r. 1786, asi na tom místě, kde kdysi stála osada Dobenín. Ve válce prusko-rakouské byla dne 27. června 1866 na návrší dobenínském svedena krutá bitva. Kostelík dobenínský stal se středem nejprudší seče; byl velmi poškozen střelami. Granát, vletěvší východním oknem dovnitř, rozmetal na sta kusů památný obraz od proslulého malíře Hellicha (obraz ten představoval sněm na Dobeníně r. 1068). Mnohé pomníky označují hroby padlých vojínů.
Václavice s nově zřízenou restaurací jsou krásným výletním místem, odkudž je velkolepý rozhled dolů do rovin naší drahé vlasti; v pozadí na straně západní vypínají se Krkonoše, jež, bohužel, nejsou již naše. Dobenín pro své romantické okolí je vyhledáván mnohými turisty po celý rok.
Mnoho vzpomínek na Dobenín a přilehlé okolí napsal zasloužilý byv. řídící učitel v Provodově, Karel Janků (1841-1931), který, byv očitým svědkem války z r. 1866, byl až do své smrti pečlivým ochráncem rovů nešťastných obětí bitvy na Dobeníně. Své vzpomínky uložil do spisu "Bitva na Dobeníně" a mnoha časopisů. J. Havelka.
Sestaveno podle zápisu říd. učitele K. Janků v kronice školy provodovské.

Val.

Historie mluví o strážnici ,,Na valech", to asi podle strážnice směrem k hranicím nad údolím potoka ohnišovského a bačetínského, že celý kopec má tvar nasypaného valu. V lidové mluvě se však nejvíc používá jména "ve Valech", ač dnešní jméno vzniklo z Wall.
Celá obec patřila k panství opočenskému a podle urbáře z r. 1542 bylo zde (společně s Provozí) 20 usedlých se sumou rolí 3 lánů 2% prutu. Roku 1651 byli ve Valu 274 obyvatelé, r. 1829 bylo zde 487 obyv., r. 1916 bylo napočteno jen 257 obyv. a r. 1930 bylo při sčítání zjištěno 307 obyvatel.
V "obecních registrech" z r. 1692 jsou zaznamenáni obecní rychtáři v počtu 32, z nichž "oberrychter Jarkovský" měl kolem r. 1848 velkou pravomoc jako prostředník mezi vrchností a obcí při dohře o robotu.
V dnešní době je to ves pěkně upravená a možno ji postaviti do řady vedoucích obcí. Má školu, kampeličku, pomník padlým, motorovou stříkačku, elektrické osvětlení, hostinec, obchod, kovárnu, dílnu truhlářskou a ve vlastní režii provozuje opukový kamenolom.
Podrobnější dějiny dočte se zájemce v "Kronice naší vesnice", tiskem vydané rodákem Robertem Henclem v Praze XII., Vocelova 7.
Jan Hejcman.

Vysoký Újezd nad Dědinou.

Újezd (původně, co se za určitou dobu ujede) znamenal starým Čechům kus země, jenž zahrnoval v sobě všecky druhy půdy k hospodaření potřebné: pole, luka, lesy, pastviny, vody stojaté i tekoucí. Aby se náš Újezd lišil od Újezdů jiných, dostalo se mu jména Vysoký, poněvadž leží skutečně na dosti vysokém kopci, a později ještě doplněno nad Dědinou, ježto v blízkosti teče řeka Dědina.
Obec jest rozložena na kopci vysokém 318 m nad mořem. Na vrchu samém jest kostel, fara, škola, hostinec a asi 11 pop. čísel, ostatní část obce, zvaná "Podol'', leží skoro pod kopcem na straně severovýchodní při silnici. Část obce na kopci jest otevřena větrům, ale všemu ovoci se daří dobře, i doba žní jest normální jako v okolní krajině.
S Újezda jest nádherná vyhlídka na hory Orlické, Krkonoše se Sněžkou, Kumburk, Tábor, a jistě okolnost, že tento kopec jest nejvyšším bodem v celém okolí, vedla k založení osady, jejíž stáří jest velmi značné. Vykopávkami bylo zjištěno, že zde bylo žárové pohanské pohřebiště. Má se zato, že v nejstarších dobách byl na Újezdě jen jeden statek, nynější statek čp. 5, z něhož štěpením a přistavováním vznikala stavení další. Rod Větvičku, na statku čp. 5 hospodařící, jest nejstarší ze zdejších starousedlíků, neboť již více než před dvěma sty lety bral za kostelnické služby užitek z části zádušního pole. Rod tento podle výpisu z archivu ministerstva vnitra hospodařil na statku již před rokem 1651.
Jako není veliká obec, má 29 čís. pop., tak není veliký její katastr. Měří 212 ha. Újezd jest farní i školní obcí. Přifařeny jsou obce: Libníkovice, Jílovice, dvůr Vranov, Městec n. Děd. a Klášter n. Děd. Přiškoleny jsou jmenované obce bez Kláštera a Městce. Obec má ve svém znaku nárys zdejšího kostela se stromem u jeho zádi.
Že jest obec Vyš. Újezd osadou prastarého původu, dotvrzuje samo její jméno a zmíněné již žárové pohanské pohřebiště. Část nalezených popelnic je uchována ve zdejší škole. R. 1879 byly zde konservátorem J. Hrašem z Náchoda vykopány také lidské kostry a nalezeny bronzové předměty. Je pravděpodob-no, že zde byla i zemská strážnice, ohlašující ohněm vpád nepřítele do země. Až do roku 1910 byl Vysoký Újezd osadou, patřící ke katastrální obci Podolí. Zmíněného roku byly obě osady, mající po 14 č. p., spojeny v jednu obec s názvem Vysoký Újezd n. Dědinou.
Okolní lesy chovají mnohou vzpomínku na české "bludaře", kteří se zde potají scházívali, konali bohoslužby a poslouchali kázání proslulého kazatele Jana Liberdy, i na dobře známé selské rebelie na Opočensku. Evangelíků je zde v okolí proti jiným krajům mnohem více.
Vyš. Újezd jest oblíbeným výletním místem a jest také často navštěvován výletníky nejen pro zmíněnou jedinečnou vyhlídku na hory Orlické a celý širý kraj pod nimi a Krkonoše, ale pro samotný pobyt v obci s množstvím okrasných keřů a stromů a pro krásné okolí a stálý klid a mír, který návštěvníky obklopí.
Zdejší kostel sv. Jakuba jest velmi památný. Je to jeden z nejstarších kostelů v širém okolí a pochází z poloviny 12. století. Předtím stál zde již však dřevěný kostel, zasvěcený sv. Klimentu, z něhož se zachovala až do 18. století dřevěná kostelnice a zvonice. Má se zato, že tento kostelík mohl býti založen na zdejším pohanském pohřebišti již žáky Methodějovými, vracejícími se z Moravy do Čech. Podle domněnek, zapsaných v archeologických památkách království Českého, byl sedmým kostelem v Čechách. K jeho přestavbě došlo v polovině 12. stol., kdy prý byli na Újezdě prozatímně usídleni kovkopové, hledající v okolí zlato. Dřevěný kostelík nevyhovoval a proto přestavěn na nynější kostel v románském slohu, zasvěc. sv. Jakubu, patronu kovkopů. Ke stavbě bylo použito tesaného kamene, dováženého prý ze Šatek u Přepych po močálech, jež tvořila Dědina v blízkosti Újezda. Již za starých časů byla při kostele fara, na niž měl podací právo dosazovati kněze blízký cisteriácký klášter "Svaté Pole", jehož zbytky jsou v nynějším Klášteře n. Děd. dosud patrný. Když Orebité spolu se Žižkou, jenž obléhal Opočno, vypálili r. 1420 svato-polský klášter, vyhnán byl také zdejší farář a fara obsazena na delší dobu kazatelem pod obojí. Písemných památek se, bohužel, zachovalo málo.
V kostelní zdi jsou zazděny dva náhrobní kameny: jeden s nápisem Bartolomeus PPi. Presbiter hic jacet, druhý s nápisem: Vog-zlava Domicella. Vojslavin kámen je v lidové pověsti kamenem Sibyliným, který klesá k zemi. Až zapadne úplně, bude konec světa. Pak je zde náhrobní kámen z r. 1508 rytíře Tam-chyny z Doubravice, na Vranově a na Tošo-vě. Místní podání vypravuje o spojovací tajné chodbě z kláštera svatopolského na Újezd,
v níž jsou schovány poklady kláštera, i se zlatou kvočnou s dvanácti kuřátky, mnichy, kteří prchali chodbou před Orebity. Při hledání vykopaná hlína byla na noc nahrnuta zpět. Jako skutečnost se vypráví, že při bourání dřevěné zvonice a kostnice, které se zachovaly až do 18. století, čeledín sedláka Bašeho z Kláštera zasekl do starého trámu sekeru. Viděl, že se ven vysypaly zlaté peníze, sebral je, nechal koně státi a utekl do Kladska.
Na věži zdejšího kostela byly tři zvony velmi pěkně sladěné. Největší z nich, sv. Jakub, vážící 16 centů staré váhy, byl ulit r. 1552 zvonařem Konvářem v Hradci. Druhý, sv. Jan, vážící 12 centů, byl ulit r. 1761 v Praze. Třetí, sv. Václav, s latinským nápisem: "Depellat temestates et fulgura pulsu", vážil 6 centů a byl darem hraběte Trčky z Opočna. Zvony Jan a Václav byly za světové války zrekvirovány na výrobu nových zbraní.
Na Vyš. Újezdě byla již r. 1794 farní škola. Je to nízká dřevěná budova o jedné poměrně malé učebně. Stojí při hřbitovní zdi a vstoupíte-li dovnitř, užasnete, jak se mohlo na příklad v r. 1836 vtěsnati do nízké tmavé učebny 125 dětí, které v zimě skutečně skoro všechny do školy chodily. Děti seděly v lavicích po 10 až 12, při psaní psaly jedno druhému na zádech, na stupínku, na oknech a všude, kde se dalo. Školní obec tvořily: Vyš. Újezd, Libníkovice, Jílovice, dvůr Vranov, Městec, Klášter, Ledce, Újezdec, Horní Polanky a Jeníkovice. Prvním řídícím učitelem byl v této škole Karel Talavašek. Nynější školní budova byla postavena v r. 1882* původně jako trojtřídka, nyní dvojtřídka se školní kuchyní. Ke škole bylo získáno v lese pěkné hřiště o 28 arech.
Obec sama jest, jak již uvedeno, malá, jest ryze zemědělská (jen tři živnostníci) s většinou drobných zemědělců, kteří převážnou většinu svých pozemků získali pozemkovou reformou, která je tak sociálně osamostatnila. Mimo několik středních statků, velikých u-sedlostí zde není. Všichni obhospodařují asi 110 ha. Značná část katastru jest zalesněna a lesy dosahují až k samé obci.
Na kopci jest asi 8 m silná vrstva písku a štěrku, takže zde vzniklo několik písníků. Za suchých let je v obci nouze o vodu a o-patření vodovodu jest nejbližším úkolem obce. Dále jest nutno rozšířiti síť silnic spojovacích směrem k Českému Meziříčí. Doplňuje se úprava chodníků, s níž se slibně začalo, udržují se ovocné obecní sady s několika sty ovocných stromů, nyní ještě mladých. V poslední době postavená spojovací silnice k Opočnu, elektrisace obce a obecní knihovna téměř se 400 svazky jsou jistě na malou obec splněné úkoly, které jejímu obyvatelstvu slouží ke cti.